Vlasti svatá! z tebe povýšený duch
Věje, budíš v srdcích skvělé city.
Táhne k tobě mysl kouzedlný kruh,
Posvátné jsou národu tvé byty,
Pročež zaslušno jest tebe slavit,
Do okresu tvého ducha vpravit.
Jak si svou choť cení pravý milenec,
Který v dívčici své pouze čije,
Též jak vzývá poklad zlata lakomec,
An v něm dýchá, přemejšlí a žije;
Tak si páčím svou vlast, ta mě táhne,
Po ní pomyšlení všecko práhne.
Tak mám o ni, jako tito o své strach,
By se všecka nezničila setba,
Aby nevynik’ snad nepřátelů zvah:
Všechněm odrodilcům budiž kletba!
Hrozná vina jestiť zrada vlasti,
Musí srdce hrýzt i ve propasti.
Nejsou velkodušní muži umrlí,
Co tak zašli v půtkách pro svou matku,
Co je potkalo i zhoubné bezhrdlí,
Ti, co pro ni nasadili statku;
Zastali se mužně pro našince,
Vlast je slaví jako dobrodince.
Ráda splácí všecku snahu milá vlast
Slávou, hodnostmi a důstojnostmi,
Kdo ji ztratí, toho jistě stíhá strast,
Potýkat se musí často s zlostmi;
Teprv potom vzdychá, touží po ní,
V nepřátelském svyzlu slze roní.
Jest nám matkou, co se pro ni působí,
Konáme to také při tom sobě,
Lhostejnost k ní její syny hanobí,
Co se k ní jen hlásí v šťastné době:
Přemůže strast pospolitá snaha,
Stkví se v ní zas nová k blahu dráha.
Mateřský tvůj, jarý, blahonosný dech,
Zhojiv rány vzděláním, nás kojí;
Blaženým se cítí nepřepiatý Čech,
S osvitou svou promyslnost spojí
Bohatnoucí; její vynikání
Rozžhnout má k ní víc a více plání.