Hádají se, jeli život lidský,
Tak jak pozůstává, poetický?
Jedni zří v něm výtečnost a květ,
Druzí mní, že lidstvo couvá zpět.
Svědčím oboum. Plný obraznosti
Dětský život jeví blaženosti,
Hraje s ním vrch, hory, doly, les:
Všecko působí mu půvab, ples.
Jinoch se sic k tahu připravuje,
Vzniknout ním někdy usiluje;
Těší přesila ho, umů zpyt,
Neznámý se ozývá v něm cit.
Jeho první lásky probuzení
Jest mu jaré slavíkovo pění,
V nebe obrací se jemu svět:
Věk ten života jest pravý květ.
Potud pluje život poetický,
Počne brzo téci prosaický:
Zachází tu jasná dennice,
Blaha člověčenstva světice.
Počíná se táhnout pod jhem v pluhu,
Arkadické snění prchá v tuhu;
Nelehká jest v světě obživa,
Osudu ho melou kladiva.
Tíži plodí lidstva přemoženost,
Práce vede s sebou unavenost,
Člověk tratí blahonosný cit,
Hvězdou průvodní jest jemu skyt.
Komu napadloby, když se přísně
Nakládá s ním, bodré snovat písně,
K letu chystat zpružnost perutí,
Z prázdna čerpat plnost nadchnutí.
Odhodlá-li se předc někdo k zpěvu,
Bohové to dopřejí mu v hněvu,
Nadchnout-li chce lidstvo samoděk,
Vyhvízdá ho za to ctný náš věk.
Mnohý hudec oblažit chtěl lidi,
Vyved’ z nebe kouzedlné vidy,
Jim to byl jen okamžitý sen,
Pominul a nezpůsobil změn.
Nesmejšlí se srdečně a dětsky:
Počtářský um opanoval všecky.
Ztupily jim citnost smutnohry:
Nepohnou je k ní ni nehod kry.
Odstěhovaly se od nás božky,
Chtělby je snad věk mít za podnožky;
Který věštec cítí po nich trud,
Ať jde do skal: zde jest zpěvnost blud.