Jak mílo srdce vlídné k rovnému se vine,
A obé v blahoplodném utěšení plyne;
Tu skuhrajecí hoře v mžik se odstraňují,
Jen pocitové přízně žíly naplňují.
Tu zamračené se trudem vysloní čelo;
O jak by v tomto plesu svrasknouti se mělo?
Svět v proměněném blesku na nás pokynuje,
V něm hodně dlouho žíti, vůle opětuje.
Jak často vyniká mi radost v vašem kole!
Jak často zapomínám u vás na nevole,
Jenž zatrpčují život, v svodné hloubky vodí,
A tisíc prázdných videk, tisíc toužeb rodí.
Zde neklamavým slibem všecko ztvrzujeme,
Čím k oustrannému vděku čile směřujeme.
Kde vděčnost ochotlivou vděčností se splácí,
A honosnosti zrádné trůny plzké kácí.
Co více bližnivosti svazky utužuje?
Co k laskavostem zvolným srdce povzbuzuje,
Než vděčnost, ono kouzlo ducha šlechetného,
Jenž hledá v činech zbožných tovaryše svého?
Proč hrdí zaslepenci blaženost si kalí,
A na se časné muky umyslně valí?
Proč důtku přirození vlažně přecházejí?
Jen v zlatu hemžícím se ukoj nacházejí.
Jak mnohý vrátký člověk chlubným duchem jatý
Tak hnusně potupuje svazek lidstvu svatý,
A tváří plnou pýchy nad jiné se bočí,
A kdo mu neotročí, tomu zkázu sočí.
Jaks mýlen smrtelníče, an tím ducha bavíš,
A na podnoží lidském slávu svou si stavíš,
Kam nerozum tvůj cválá? proč se prohřešuješ?
Proč od své blaženosti tak se odvzdaluješ?
Co platno zhostiti se spasné dověrnosti,
A maně srdce zadat strastné samotnosti?
O blaze, třikrát blaze vám, že podál tomu
Jen v lásce štěstí máte, neškodíce komu,
Že pravou cenu čisté šlechetnosti znáte,
A světlým přesvědčením vůli svou jí dáte.
O, by vám ruka štěstí stále lahodila!
By kvítím vonným vaše stezky ozdobila,
Ať blahodávná ruka boží milostnosti
Krok každý žehná vaší velemyslnosti.