P. Porubskému a choti jeho.

František Dobromysl Trnka

P. Porubskému a choti jeho. (v Humpolci 1817.)
Jak mílo srdce vlídné k rovnému se vine, A obé v blahoplodném utěšení plyne; Tu skuhrajecí hoře v mžik se odstraňují, Jen pocitové přízně žíly naplňují. Tu zamračené se trudem vysloní čelo; O jak by v tomto plesu svrasknouti se mělo? Svět v proměněném blesku na nás pokynuje, V něm hodně dlouho žíti, vůle opětuje. Jak často vyniká mi radost v vašem kole! Jak často zapomínám u vás na nevole, Jenž zatrpčují život, v svodné hloubky vodí, A tisíc prázdných videk, tisíc toužeb rodí. Zde neklamavým slibem všecko ztvrzujeme, Čím k oustrannému vděku čile směřujeme. Kde vděčnost ochotlivou vděčností se splácí, A honosnosti zrádné trůny plzké kácí. Co více bližnivosti svazky utužuje? Co k laskavostem zvolným srdce povzbuzuje, Než vděčnost, ono kouzlo ducha šlechetného, Jenž hledá v činech zbožných tovaryše svého? Proč hrdí zaslepenci blaženost si kalí, A na se časné muky umyslně valí? Proč důtku přirození vlažně přecházejí? Jen v zlatu hemžícím se ukoj nacházejí. Jak mnohý vrátký člověk chlubným duchem jatý Tak hnusně potupuje svazek lidstvu svatý, A tváří plnou pýchy nad jiné se bočí, A kdo mu neotročí, tomu zkázu sočí. Jaks mýlen smrtelníče, an tím ducha bavíš, A na podnoží lidském slávu svou si stavíš, Kam nerozum tvůj cválá? proč se prohřešuješ? 54 Proč od své blaženosti tak se odvzdaluješ? Co platno zhostiti se spasné dověrnosti, A maně srdce zadat strastné samotnosti? O blaze, třikrát blaze vám, že podál tomu Jen v lásce štěstí máte, neškodíce komu, Že pravou cenu čisté šlechetnosti znáte, A světlým přesvědčením vůli svou jí dáte. O, by vám ruka štěstí stále lahodila! By kvítím vonným vaše stezky ozdobila, Ať blahodávná ruka boží milostnosti Krok každý žehná vaší velemyslnosti.