Lidce.

František Dobromysl Trnka

Lidce. (v Humpolci 1817.)
Ó, Lidko! čáko srdce strastmi sevřeného, Kyž věčně raduji se bleskem zření tvého! Tak černá zádumčivost nezhasne mé tváři, Jenž vyjevuje radost, poklidnosti záři. Když naše živobytí odpor zahořčuje, A zoufalosti zrádné lest se vyskytuje: Tak vsypu ve tvé lůno proudy žalostnosti, Jak mhla by zašly v šerost zapomenutosti. Ach krutá v světě změna, strašné pomyšlení! By vyminulo z mysli nyní v okamžení! Ta hrozná mstitelkyně lidstva přebídného Jen bez konce si vládne; co jí z tvora mdlého? O, milko! tať i věk náš zatrpčiti může. Hle! jak se jenom dotkne, vadne krásy růže! Ta může věkostrmnou oddělit nás mezí – Jak strašný užas v tomto povědění vězí! Dnes drahá! plnou síly v objetí tě vinu, Snad zejtra na tvém hrobě v hořkých slzách splynu! Tak člověk mní, že radost věkou v letu stíhá, An vůkol obraz smrti najednou se míhá! – Ach! kam lze uprchnouti z toho světa stroje, By naše ustavičné skončily se boje? Co ale mohou nářky lásce nahraditi? Nic, jenom ještě více hoře rozmnožiti. Tak ustaň, zbědované srdce, jednou lkáti! Co platno, nemožnoli z toho ukoj ssáti? Nač trudnost všudebytnou rozpomínat máme? Tím jenom příležitost k novým nářkům dáme. Až hrobu klidný stánek ustele nám lůže, Pak věčně naše srdce oddychat si může. 8