Miloň upějící.

František Dobromysl Trnka

Miloň upějící. (ve Vídni a Nám. 1820.) (Skotopaska.)
Proč mne dívenko milá! nevidíš ach! ráda na pastvě, Přiblížím-li se já k tobě? a pročproč, když se tě táži: Uzřelalis mé po skalinách tu se toulati jehně? Ukrutná ty mlčíš, usedá moje srdce žalostí. Dobře mi ach! rozumíš, kdy se táži na jehně pozašlé. Brav můj krotký jest, a nerad z oulehle vybíhá; Toť jen lásky vinou, a vinou tvou, Rodko milostná! Ty krásnás na pahorku milá, an slunce vychází, Děvčino modrooká! v bílém co květnice rouše. Mé touží tobě srdce, okem si ho podjala lásky; Proč věrného se mě vzdaluješ, mne i málo si všímáš? O, jak rád tebe mám, i raděj než včelka medunku. Na břehu mám ti salaš vrbovou, a zahrádku malinkou, Kdež ve stínu libém snídám i za parna spočívám; Sladké mlíko co stred čisté v nádobce ořešné; Třešně i červenavé co tvé ustínka hebounké. Pěkně na rákosovou s pěti dírkami píšťalu hlasnou Hráti umím, a zpívati vhod, pastevkyně sličná! Lib-liž tento uchyst tobě můj, miluješli mě věrně, Jestli jenom se upejpáš, stádce v jedno sežeňme. Se mnou, děvče zlaté! v jedné chyžince obývej, Vemenaté se mnou doj ovce a jehňata hlídej; Se mnou, ach! jakové snažení nás v dílo zanítí: Stroj mi večeř chutnou, kdykoliv se z louky navrátím. Jak mi z rukou ladných jídlo vše tvých bude chutnat! – Však co nyní sobě nesmyslný jen na hru zamejšlím? Chciť veselit se z lásky, či vím, co za růže přináší? Kam nerozum tě zavádí tvůj, ovčíři nehodný! 49 Práce zanedbáváš plzné, marnosti shovíváš: Láska nutit se nedá, nucená což platna je láska? Rovné srdce hledáť jasné oko, tváři radostnou. Pilně raděj hlídej ovcí, ostatně spokoj se, Že snad hezčejší tobě někde milenka zavítá, Té zapomeň cele, jenž milovat tě nemůže upřímě.