Hrůza nejhroznější.

František Dobromysl Trnka

Hrůza nejhroznější. (ve Vídni 1817.)
Co, když vichry unáhlené Horem fučí, Strašně hučí? Moře nimi rozvzteklené, Rozlícení lesové, Nadmutě své hřbety ježí? Ulekaní tvorové Tryskem pádem v skrejše běží; Kterak, řekni, sobě Počínáš v té době? – Co, když válka zkrvavená Rozprostře svá křídla, By života žídla Zrádným kvapem vypila? Když se zpírá potupená Příroda jejímu vzteku: Tu zní strastné naříkání V ulekaném okolí, Hrozné smrti svolávání; Ta že v jistém oudolí, Kde víc srdce nebolí, Ubohé ty schlácholí. Tu kde zhouba zhoubu stíhá, Ukrutnost se míhá, Řekni, kterak sobě Počínáš v té době? – Co, když země vztekle burcuje, Zkázu nevystihlou věstuje, 15 Shltí lidí na tisíce, Jenž se mocně protivíce Hledají si outočiště, A jen nacházejí popraviště. Kterak, vyznej, sobě Počínáš v té době? – Co, když nebe obtěžkané Zápalčivým lýhem Sapá lidi ulekané, Tím morovým dmychem Svrhne plod, jenž prudkostí svou smrtící Protkne každou bytost žijící; Řekni, kterak sobě Počínáš v té době? – Co, když v domě ohlas proklínání Celé dni a noci rozléhá se bez ustání, Jedovaté výřky mrzké nesvornosti Dráždí k zlosti; Vyznej, kterak sobě Počínáš v té době? – Ale hříchy zprzněného svědomí Krutější jsou žalosti, Ješto srdce navždy ochromí; Nepominou ni na věčnosti! 16