Vesna
či
Básně prvotinné
F. D. Trnky.
Nákladem
Jana Fr. Pospíšila,
krajsk. a biskupsk. Impressora.
V Hradci Králové, 1821.
[1]
K milovníkům básníctví.
(v Humpolci po letnicích 1817.)
Přijměte ty básně citu nevinného
S tváří ochotenství kynoucí;
I tak jenom skladatele horlivého
Dojde odměna mu žádoucí:
Jsouť to teprv začátky a prvotiny
Básnivosti v prvním rozkvětu.
Ještě bobek nevěnčí mé židoviny,
Duch se nepne k tomu předmětu;
Však v vlastenectví sobě posvěcuje,
Jeli hodno jaké zásluhy?
Kde se ulíčená zištnost nezjevuje,
Ani hrubé skladu neduhy.
Kéžby prácečka ta mílo zavítala,zavítala
Mužům srdce prostočeského;
Kéžby rozkřísla a šťastně rozdmýchala
Oheň vlastenectví pravého!
Vás ať pojme k citelnosti slušné, svaté,
Kteráž utěšení rozlívá;
O, ať stále každý dni a leta zlaté
Za mzdu přiměřenou požívá.
[3]
K Češtině.
(v Náměšti u Olom. 1820.)
Češtino! outěcho má mocná, ó čáko jedinká!
Od tebe nikde, milá! neupustím v strasti i slasti;
Tys mnoho dobrodiní velkých synu svému dopřála;
Zjednáváš posavád utočiště mi, má těšitelko!
Podporu zavděčujíc mně milou ve mladosti neklidné;
Tyť jen Češtino má! chystáš mi radosti příjemné;
Když mě nemoc zastihne krutá, mně Ty léky podáváš,
Jenž mysl mou zotaví, veštípíc v srdce mi rozkoš.
Strastli mě obstoupí, tenkrát v tobě outěchu mívám.
Anto lidí zrádných potká trpkosti mě číše,
Ty mně sladíš hořkost tuto, jenžby otrávila věk můj.
V prsu želům uvřeným volné ty průchody klestíš.
S mých ňáder snímáš tížící břímě žalosti;
Má tebe láska vřelá, vděčnost má zvěstuje vezdy,
Svým životem milerád zpečetím tvou slávu a hodnost;
V lítém války jeku zhoubné svou harfu domácí
Pod paždí chci nosit, vlastenské vzívati Umky,
Bouřit stále tebou, v odpůrce svolávati šípy.
Ať rokotá tu mi harfa nová, níž ctít tebe žádám,
Pod praporec slavný tvůj věrná srdce vybízíc.
Pomstu jenom náhlou ať soptí na vrahy tvé, a
Jenž tobě křivdu činí bezděčněbezděčně, zrádce hanebné.
V blažném míru libým kvítím budu věnčiti harfu,
Ve tvou slávu jenom, cos mé jala srdce milostí;
Tvým heslem zbuzovat bratří své k víře a lásce.
Sladce mají hlasové tito, jež jsi navrhla, plynouti;
Svým ohněm i jiných ledví rozžíti popílím;
Lásku budit k tobě neskonalou, též oběti hojné.
Můj tebe duch velebí z vděčnosti a víry upřímné;
An zoře růžočelá odvírá jitru mladému
4
Brány zlaté, blažecí vzchází na tvorstvo poklidnost;
V mém vysnění prvním horkou tebe věstuji touhou;
Svůj co zřetel tě chovám, i podíl beru laskavě na všem
Osudu tvém věrný; i žalostím tebe smutniti spatře;
Mou i radost líčí tvář, když tvé kštíce ověnčí.
Nic na Bozích lepšího si já pod slunci nežádám,
Než radovat se tvé, má Češtino! slávě a kráse.
Při straně buď mi pořád, neopusť věrného milence:
Po všechněch cestách věku mého prováděti rač mne.
O! nadchniž mne duchem, má Češtino! svým, abych obstál
V bouři hlasův, bujarou myslí rozháněje blesky,
A hromy nepřátel marných, jenž záři kazí tvou.
Až klesnou způrců ošemetných usta ohyzdná,
Mračno se rozjasní posutím poli tvému hrozící:
Pak tobě vítězný v tvou oslavu seklenu oblouk,
V chválozpěvích ryčných zvelebím tvé jméno slovutné;
Čistým pravdy blahé světlem na zrádce posvítím,
Trest přísný vypovím vadným, též zásluhu věrným.
Až ruka má oslabne čilá, až nastane dluh mi
Dát z života, v tvém lůně složím ducha svého majetnost;
Ať potomek znamená, že v mých krev proudila žilách
Vlastenská, že i po smrti duch můj v Češtině horlí!
5
Na smrt mé drahé Matky.
(v Nám. v srp. 1820.)
Tecte z očí volných, slze hořké, tecte i hojně!
Matku želím dobrou; ji smrti rámě jalo
Ach nenadále, a trn bolný v mé zatknulo srdce.
Plačte ji outrpní! hodna-tě oželení.
Dobrota ji prostá a vlídnost šlechtily vábně,
Pilna povinností končila pouť života.
Strasti mnohé uvalil na ni osud; i mužně je nesla:
Teď je prázdna želů, navždy je uzdravena.
Upřímnou láskou vždy mě šetřila, v smutku, v radosti;
Na všem postavení mém brala věrně podíl.
Věčně ach odstraněná je nyní mé lásce učinné,učinné
Ukrutným osudem; službu jenom vykonat
Poslední, nebyloť mi dopřáno pro dálku potřebnou;
Stydnoucí celovat v odchodu usta její
Na věčnost, věrnou poslední touhu poslechnout.
Hasnoucí oči vděk jí mile zatlačiti;
Ach nedopřáno, drahé ostatky zasejpati prstí,
By hrob se zvejšil mou i také ochotou.
Teď nás hradba dělí věčná a nerozkotatelná;
Nač vzdorování mé? kleslaby síla slabá.
Nastáváť všem nám putovat tou ze světa bránou;
Spíš neb později nás smrt vyvolí za kořist.
Schránko milá!milá ducha výtečnéhovýtečného! tichounce spočívej.
Oslavená! k nebesům jenž tebe nesla peruť
Anjela, vzezři na nás věrné, kvílíme tě Matko!
Odňata žes ňádrům vzdýchajecím po tobě.
6
Lhostejný přítel.
(v Humpolci 1817.)
Dokud hoví štěstí tobě,
Mnoho přátel můžeš sobě,sobě
Jedním zřením vyzískati.
Když ti ale výhost dává:
I ten, co dřív srdce vzdává,
Nebude tě litovati;
Ale osiřelé stoly,
Které horce miloval.
Tenkrát tobě hory, doly,
Věčnou lásku sliboval,
Když ho pára z lahodivých
Mísek k sobě vábila,
Vláha pojů roznitlivých
Zmrzlou krev mu vlažila;
Pročež nejev takovému
Příteli svou srdečnost,
Aby hrozná srdci tvému
Nebyla to nevděčnost;
Nébrž v příležité době
Skoumej jeho povahu –
A tak neuškodí tobě,
Byť i strojil nástrahu.
7
Lidce.
(v Humpolci 1817.)
Ó, Lidko! čáko srdce strastmi sevřeného,
Kyž věčně raduji se bleskem zření tvého!
Tak černá zádumčivost nezhasne mé tváři,
Jenž vyjevuje radost, poklidnosti záři.
Když naše živobytí odpor zahořčuje,
A zoufalosti zrádné lest se vyskytuje:
Tak vsypu ve tvé lůno proudy žalostnosti,
Jak mhla by zašly v šerost zapomenutosti.
Ach krutá v světě změna, strašné pomyšlení!
By vyminulo z mysli nyní v okamžení!
Ta hrozná mstitelkyně lidstva přebídného
Jen bez konce si vládne; co jí z tvora mdlého?
O, milko! tať i věk náš zatrpčiti může.
Hle! jak se jenom dotkne, vadne krásy růže!
Ta může věkostrmnou oddělit nás mezí –
Jak strašný užas v tomto povědění vězí!
Dnes drahá! plnou síly v objetí tě vinu,
Snad zejtra na tvém hrobě v hořkých slzách splynu!
Tak člověk mní, že radost věkou v letu stíhá,
An vůkol obraz smrti najednou se míhá! –
Ach! kam lze uprchnouti z toho světa stroje,
By naše ustavičné skončily se boje?
Co ale mohou nářky lásce nahraditi?
Nic, jenom ještě více hoře rozmnožiti.
Tak ustaň, zbědované srdce, jednou lkáti!
Co platno, nemožnoli z toho ukoj ssáti?
Nač trudnost všudebytnou rozpomínat máme?
Tím jenom příležitost k novým nářkům dáme.
Až hrobu klidný stánek ustele nám lůže,
Pak věčně naše srdce oddychat si může.
8
Vyčítání.
(v Hradci 1817.)
Jen se na mne jednou
Jakás dívka zasmála:
Tu hned ve mně zprudka
Tisíc ohňů rozvála.
Že jsem ji rád viděl,
Sama dobře věděla;
Když jsem na ní žádal,
Hubinky dát nechtěla.
Tak jste všecky holky!
Podivně nás skoumáte;
Jak nás volné znáte,
Pořáde se zdraháte.
A když od vás jdeme,
Samy k nám se vinete;
Nechcemli se vrátit,
Potom hořce pláčete!
Upřímnost.
(v Hradci Král. 1817.)
Šťastný, komu oko věrné
Přízní sladkou oplývá:
Toho péče minou černé,
Radost se naň usmívá;
Pročež nechť mne stále blaží
Láska jenom upřímná;
Po ní rádo srdce baží;
Onať věrnou radu dá!
9
Hřbitov.
(v Hump. 1817.)
Zde v tom místě smutku posvátného,
Kde jen tichost věká obývá,
Zde, ach z hloubky srdce lítostného
Horké vzdychání se vylívá:
Jaký pohled! všechno k truchlivosti
Samovážné bez odporu zve!
Proč se mysl vine k hnětlivosti?
K rozjímání tesknému proč lne?
Černá věže chrámu pošmourného,
Malby po zděch smutek jevící,
Kamenové stvůru ostárlého
Zbytky člověčenstva kryjící;
Zde ta zelenavá borovice,
Jejíž stíny v hroby splývají;
Tamto vytesané popelnice,
Konec všemu! tajně volají.
Svatá tichosti! jak mocně jímáš
Srdce k oustrannému tesknění!
Bez ohledu roušku zpouře snímáš,
Záhublivé dusíc vášnění.
Přistup tvore, jenž se v prachu bočíš,
Pna se z mdloby nevytěžené;
Přistup sem, tu přepatrně zočíš
Klam své touhy nedovolené.
Všemi vládne stálověký spánek –
I tím, v němž se játra bouřila;
Žádný nehádá se o svůj stánek;
Věčná svornost všecky spojila.
10
Tu se tuhé pouto rozbořuje,
Otrok pod ním více neklesá;
Závist více jiných nesužuje,
Nad neštěstím cizím neplesá.
Krásné tílko neštítí se více
Ležet podlé tváři škaredé;
Děvče, jemuž kvetla dříve líce,
Zde si více krásu nevede;
Zde se pyšný boháč za nuzného
Spolubratra více nestydí;
Kníže rozdíl stavu vznešeného,
Zvláštnost ouřadu víc nevidí.
Vybouřil tu zhoubným hněvem jatý,
Nevíří v něm vztěku ohňové;
Nehrozí tu kříž ni řetěz zlatý,
Ztroskotáni jsou tu znakové;
Strašné lidohromce, které celý
Svět nemohl spíše směstnati,
Bez obtíže smrt se mocná velí
V hrobek uzouninký srovnati.
Všecko zticha spí, a neprocitne
Žádný z hrobu povždy klidného;
Ach! v něm nikdý více nezasvitne
Světlo jitra rozedněného.
I my se tam někdy ubereme,
I my někdy přestaneme žít;
Bychom zašli, smrti neujdeme:
Nastane všem touto branou jít.
11
Vlaštovinka.
(na cestě z Víd. do Hump. 1820.)
Kde jsi vlaštovinko byla?
Kde tak dlouho létala?
O, jak jsem tě smutná holka
Pořád očekávala!
„Zalítla jsem na stavení,
Kde milý tvůj bytuje;
Žalostně jsem opěvala,
Co tvé srdce sužuje!“
Řekni, řekni vlaštovinko!
Co miláček můj pravil?
Kéžby mne tvůj sladký hlásek
Zlých doměnek pozbavil.
„Vzdechna sobě hořekoval:
O, jak rád Bělinku mám!
Pro ni bych vše obětoval,
Pro ni chtěl bych umřít sám!“ –
Jak jsem šťastná, vlaštovinko!
Jak se v duchu raduji!
Leť, ó leť a zapěj jemu:
Že ho věrně miluji!
12
Strašidlo.
(v Humpolci 1817.)
Již strašná půlnoc burácí –
Co na věži se potácí?
A upně skřehotá,
Až srdce drkotá?
Kdos mysli, ducha mužného,
Běž, zpytuj, co tak hrozného
Tam v díře holotá.
Poď Besto! rychle klusejme,
A kdo to? pilně zvídejme.
Ha! z blbých nebuď sket,
Ať nepromlouvá svět:
Žes ty tak babský hrdina,
Jak dvanáctá zní hodina,
A den se vrací zpět.
Již šumí zblízka stěžeje,
Již černé praští veřeje,
Již fičí větrové
Skrz kříže hrobové;
Kdo skuhrá tamto se věže,
A semtam hází otěže,
Snad nepokojní duchové?
Br! hrůza, mráz jde po těle!
Co jdeme jaksi nesměle?
I dodejme si chuť:
Já tebe, ty mne nuť!
Se báti, totě pověra;
To dělá jenom chuděra.
Jen poďme, buď jak buď.
13
Již vůkol černá temnota,
A bezdušlivá pustota,
Jen vzhůru, vzhůru jen!
Co vidím, je to sen?
K té straně, co je kostnice,
Co hemží se tak velice?
Teď s mužností jen ven!
Kdo? jenž tu nedá pokoje?
Mluv, ať je tady bez boje!
Ha, kdo to? – Stínové,
Jež činí zvonové;
A sova z díry holotá;
Tak mysl v strachu drkotá,
My staří troupové!
Příteli V. Hrbkovi.
(ve Vídni 1820.)
Nebe dobré! jenžto k opravdové
Lásce dobrotu svou skloňuješ;
A když tebe prosí člověkové,
Prosby věrné sobě libuješ:
Vylí číši svého požehnání
Na přítele mého drahého;
DejžDejž, ať miluje mě bez ustání,
A mne uznává vždy za svého!
14
Hrůza nejhroznější.
(ve Vídni 1817.)
Co, když vichry unáhlené
Horem fučí,
Strašně hučí?
Moře nimi rozvzteklené,
Rozlícení lesové,
Nadmutě své hřbety ježí?
Ulekaní tvorové
Tryskem pádem v skrejše běží;
Kterak, řekni, sobě
Počínáš v té době? –
Co, když válka zkrvavená
Rozprostře svá křídla,
By života žídla
Zrádným kvapem vypila?
Když se zpírá potupená
Příroda jejímu vzteku:
Tu zní strastné naříkání
V ulekaném okolí,
Hrozné smrti svolávání;
Ta že v jistém oudolí,
Kde víc srdce nebolí,
Ubohé ty schlácholí.
Tu kde zhouba zhoubu stíhá,
Ukrutnost se míhá,
Řekni, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Co, když země vztekle burcuje,
Zkázu nevystihlou věstuje,
15
Shltí lidí na tisíce,
Jenž se mocně protivíce
Hledají si outočiště,
A jen nacházejí popraviště.
Kterak, vyznej, sobě
Počínáš v té době? –
Co, když nebe obtěžkané
Zápalčivým lýhem
Sapá lidi ulekané,
Tím morovým dmychem
Svrhne plod, jenž prudkostí svou smrtící
Protkne každou bytost žijící;
Řekni, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Co, když v domě ohlas proklínání
Celé dni a noci rozléhá se bez ustání,
Jedovaté výřky mrzké nesvornosti
Dráždí k zlosti;
Vyznej, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Ale hříchy zprzněného svědomí
Krutější jsou žalosti,
Ješto srdce navždy ochromí;
Nepominou ni na věčnosti!
16
Píseň žencův.
(ve Vídni 1817.)
Opět dennice
Nás do práce zve,
Celá vesnice
Snažně čeká dne.
I my nemeškejme
Hbitě z loží vstát,
Bohu díky vzdejme:
Tak se má dřív stát!
Potom ztupené
Kosy zostříme,
Majíc zostřené
V bedra vložíme;
A tak s Bohem v tučné
Půjdem žitniště,
Večír v písni hlučné
Opustíme strniště!
Noc.
(ve Vídni 1819.)
U –
Tma jest a hrozno vůkol,
Vidět není sledů;
Která asi stezička
Vede k milence mé?
17
Vynikni, ó měsíčku!
Z šerého oblaku,
Tmavou vyjasni cestu,
Která vede k milé.
Čeká bledá milenka;
Nadarmo slouchajíc,
Voláli jí miláček,
Na oknoli klepá.
Vynikni, můj měsíčku!
Rozlí paprsky své,
Abych zočil stezičku,
Která vede k milé.
Milek.
(v Hradci 1818.)
Kdo se jednou jen Milkovi
Daně platit uvolí,
O, ten se z nich nevyplete,
Ať s ním jak chce zápolí.
Kolik nových střel a luků
Jsem na Milka zlého vzal;
Ale všecky mně polámal,
K tomu na mne pouta dal.
Více nechci zápasiti,
Raděj složím křehkou zbraň;
Žádný nemůž oddolati,
Kdo mu platit musí daň.
18
Vojna.
(v Litomyšli 1815.)
Jak se vicher rozhořčený vzteká,
Že se všelikeré tvorstvo leká,
A jak zůřivého moře vlny valné
Bouří, zmítajíc se o vrcholky skalné:
Takto vojna, za níž zhoubným vzdorem
Bezedná smrt kvapí s náhlým morem,
Všudy, kudy sběř svou nevázanou vodí,
Hrůzu, nářek, divé hanebnosti rodí.
Blažící mír, spokojenost plení,
Šťastné kraje v pustotiny mění,
A kde zkrvavenou otěž ukrutnosti
Pustí, pudí lidstvo k strastné zoufalosti.
Běda! svatá nevina kde dřímá,
Neouhonného kde vinný jímá,
Kde se práva člověčenstva potupují,
Kde jen zloty všecky zuby vyšklebují.
19
Věneček.
(ve Vídni 1820.)
Pásla Liduška beránky
Na palouku zeleném;
Měla růže, konvalinky
Ve košíčku sítěném.
Plete věnec po tichounku,
Plete ani neceká,
Žalostí ach! ubožátku
Jí srdéčko zatéká.
„Darmo děvče, darmo pleteš
Z konvalinek věneček,
Svadne věnec bez radosti,
Nespatří ho miláček.“
Nechci více věnce víti,
Nechci kvítí trhati;
Ach není tu, komubych jej
Ráda chtěla podati.
Běžte, ó beránci běžte!
BěžteBěžte, kam je líbo vám;
Nechci více pastvy hledět
Pro žalost, co v srdci mám!
20
Zbyslav Velmíře.
(v Hump. 1817.)
Tak předce jináč není, předc mám odvykati?
Jen v strastné dálce věčně hořce zpomínati,
Že předce mohlo blažit mne a drahá! tebe
Již v světě vnadné lásky požehnané nebe.
Však jináče nám bylo tady usouzeno,
Jak krutě od osudu nám je odepřeno:
Tu, kde se trudnost stápí v moři upřímnosti;upřímnosti,
Své srdce k obapolné sloučit citelnosti.
Tak umořena bývá myšlénka i svatá,
Tak zrádně zahanbena vůle neproklatá.
Ach! pročež strminám těm nelze uprchnouti?
Proč nelze z lásky žhoucí náhle vystydnouti?
Jen vždycky zavržena tato žádost bývá,
Jen teskná duše ní zas posilnění mívá;
Tak snažností co bývá drahně ustaveno,
To pomyšlením na tě bývá rozbořeno.
Že jméno tvé z mé mysli nelze více ztratit,
Proč utěchu tu skrovnou draze musím platit?
Jen stále Velmíru svou vidím uplakanou,
Jak těžce vzdychá si, když její nářky stanou!
Jak vrací se jí v mysl uprchlá ta chvíle,
Kdy k ňádrům dmoucím se mne přivinula míle!
Kde vroucím políbením slib svůj potvrdila,
A usta moje zrádně k tomu přivolila.
Ach kterak prohřešil jsem v zadaném mi slibu!
Teď teprv po oučinku zřím tu zhoubnou chybu;
Proč srdce s výstrahami lítě neválčilo?
Proč k ochablému jetí sebe přemámilo?
Proč neválčilo hrdě do krůpěje krve,
Proč schladlo, nehořelo tenkrát jako prvé,
21
An milence své neslo lásky prvotiny,
Jí žilo, neboje se ošemetné viny?
Tu opojeno mokem lásky usilovné,
Jen volilo svou děvu, neznaloť jí rovné.
Jí opustiti, skutkem bylo nejkrutějším,
Jí oklamati v lásce, klamem nejhříšnějším.
O pročež nyní z mysli příkaz tento zmizel,
A duši mou teď pojal nejlítější svizel.
Proč dříve nezůřil jsem budoucímu zlému,
A blbě zadal sebe stavu nevhodnému?
Jak ale má se zmužnit proti proudu jdoucí?
Jak odporovat smrti pod mečem již mroucí?
Kde ptáče nelítostnou rukou unavené,
Kde najde outočiště sobě přežádané?
Tak osten násilný mne poslušným být velí,
A touhy srdečlivé od oučinku dělí;
Jen trpět, lkát je srdci tomu odkázáno;
Mně na světě svou jestost číti není přáno;
Mne navždy závazkové, zámyslové krutí
Tak o samotě citu hrozné upět nutí.
O, budiž aspoň srdci nějak uleveno,
Ach! aspoň bytí krátké tady vyměřeno!
22
Hromobití.
(v Hradci 1817.)
Kalí se obloha, vicher se vzteká;
Všeliké stvoření smrti se leká;
Hrne se ledovec, hadí se blesk,
Strašlivý po nebi valí se třesk.
Probůh! ta hrůza, ty sinavé kříže,
Náhle se loudí k nám blíže a blíže;
Hlasitě zdaleka lomcuje hrom,
Násilným praskotem zahučí v tom.
Bože! jak srdce tu ouzkostí trne,
Horký pot s svrasklého čela se hrne,
Hlava jde do kola, tratí se duch,
Zhlédnemli plápolat ohnivý kruh.
Jaké to divadlo, jaká to pustost,
Jiskřící nebe, ta oblaků hustost,
Jakoby celý svět vymříti měl,
Jakby nás v propast svou pohřbiti chtěl.
Nevina jenom se nehrozí toho,
Od svého Boha se nadějíc mnoho;
Pro ni to přeslavné divadlo jest,
Pánu i ve hrůze zvěstuje čest!
23
Nestálost.
(v Hump. 1817.)
Hořké slze z očí plynou;
Všecky radosti mne minou.
Když můj duch si rozjímá,
Že zde žádné radování:
Nenalézá setrvání,
Žalostnost mě pojímá;
Jako šípka, jako hlas
Letí, mine vrtký čas.
Člověk v větru zámky staví;
Vždy se nadějí tou baví,
Že mu líp se poděje;
Dřív než na ni slunce svítí,
Již již přebolestně cítí,
Jak ho svedla naděje;
Čím se v mysli těšíme,
Toho často želíme.
Komu včera věnce vili,
Jehož zdraví všudy pili,
Toho jala krutá lest;
Komu třpytěly se tváři
Jako oblesk zorní záři,
Zhas’, kdež jeho krása jest?
Stkvělou lící zardělost
Potáhla teď zmrtvělost.
Líbezně se nebe směje,
Větřík lichotivo věje,
Celý svět se raduje:
Vichřice v tom rozlobená
Mračna ohněm obtížená
V sivý chůmáč shrnuje;
24
Blesky křížem létají,
Hromy hrozně řechtají.
Osení se bujně vlní,
Kvítí blahem srdce plní,
Hrdě čnějí hájové:
Zůřivá v tom voda supá,
Všecku okrasu tu zdupá;
Jenom smutní zbytkové,
Jenž z té pousty hledějí,
Tuto zkázu jevějí.
Však proč zaklínati změny?
Tyť i mají zvláštní ceny,
Moudře uřídil je Pán;
Kdo ty stezky vyšetřuje,
Jimiž Bůh vše stanovuje,
Tomu je klíč mocný dán,
Aby v chrámě moudrosti
Shledal jejich vzácnosti.
Chlapec.
(v Hump. 1817.)
Jak jsem byl maličký
Jako ta růžička,
Říkala matička
Moje: Tys sprostičký,
Nevinná hrdlička!
Teď nejsem maličký;
Tak všecko utíká! –
A nemám matičky,
Mně více neříká:
O, jak jsi sprostičký!
25
Výhost.
(ve Vídni 1816.)
Měj se dobře Mládo!
Dobře na věky;
Srdce mé ti rádo
Přeje štěstí, Mládo!
Nechci láti tobě,
Že jsi lásku svou
Změnila v té době;
Jinému, ne tobě.
Lícoměrné shodě
Přičtu vinu jen,
Všudy, sedě, chodě
Lát chci mrzké shodě.
Pozdě znám tě Mládo!
Konec naděje!
Srdce mé ti rádo
Promíjí, ó Mládo!
Ach! kdy v loktech svého
Chotě spočineš,
Zpomeň nešťastného
Mne milence svého.
26
Před zkoušbou školní.
(ve Val. Mezříči 1820.)
(pro dítky)
Vzácní vítejte nám hosti!
Velmi vás si vážíme;
Vaší drahé přítomnosti
Dávno již se těšíme.
Zase přišla ona chvíle,
Zas nastane zkoušení;
Očekávámeť ho míle,
Jaké to potěšení!
Že nám ze prospěchu svého
Možná oučty skládati,
A vám z umyslu celého
Svou vděčnost dokázati.
Ano zřejmě poznáváme
Užitek ze cvičení,
My též na mysli své máme,
Jak se pilnost odmění.
Děkujem vám, rodičové!
Za vaše pečování;
Díky vám, učitelové!
Za vaše nabádání;
Děkujem vám, dozorcové!
Jenž náš prospěch ceníte;
Děkujem vám, příznivcové!
Kteřížto náš šetříte.
27
Pozorujtež trpělivětrpělivě,
Co a jak to umíme;
Ať v odpovědích horlivě
Vůli vaši plníme.
Láska.
(v Hradci Kr. 1817.)
Láska straží, láska blaží
Všudy tvora každého;
TamTam, kde parno tváři smaží,
Má milenka milého:
Vše, co lásky požívá,
Blažeností oplývá.
Kdo se stánku lásky štítí,
Míjí heslo radosti;
Kdo již sladkou lásku cítí,
Cítí radost v hojnosti:
Když ho žalost trápívá,
Láska mu jí sladívá.
Zhasni světlo přirození,
Nedej slunci sluncem být;
Vypuď lásky žádostění,
Nedej srdci lásky čít:
Svrhneš tvorstvo všeliké
V propasť bídy veliké.
28
Plavba.
(v Náměšti 1820.)
Kroutí se bystrá
Ladem vodinka,
Na ní se houpá
Nová lodinka.
Nes mě lodinko!
V letu zlehounka;
Jarní větřínku!
Věj mi ztichounka.
A ty slunéčko!
Chtěj pomeškati,
Abych jen vidělviděl,
Kudy plovati;
Kudy plovati
Mám ku své Běle;
Srdce mi tluče
Radostno v těle.
Ona již na mne
Bázlivě čeká.
Řekni jí, řeko!
Ať se neleká.
Tu růži pěknou
Ze své květnice,květnice
Darovati chci
Milé děvčičce.
Zavěj větřínku!
Nes mě již, řeko!
Mámť ke své milé
Ještě daleko.
29
Na dětinství.
(v Praze 1814.)
Ty drahá chvíle minulé mladosti,
Kde tvůj klín tvoří nevinné radosti?
Kam nestálého věku hnulo žídlo
Tvé rychlé křídlo?
Když ukonoušen na lůně matinky,
O ni své outlé opial jsem ručinky,
A ona k ňádrům svého milka zvedla,
Mile naň zhlédla.
Neznaje lidské lsti a nevěrnosti
Čil jsem svůj život v nekalné blahosti,
Neznaje záští, přeplzké zloty,
Líčené psoty.
Tenkráte směle mohl jsem každému
Důvěřovat sese, třebas i zrádnému,
NevědaNevěda, jak se rozumný tvor sníží
Pod hřícha tíží.
Dívka chytrá.
(v Hradci 1818.)
Zakvětá hruštinka
Na kolmém vršíčku;
Vejš stojí holčinka,
Kvítky má v košíčku.
„Dej mi, ó děvčátko!
Co to máš v košíčku,
Já ti dám jehňátko,
Co zde mám v křovíčku.“
30
„Měj si své jehňátko
V stínovém křovíčku,
VímVím, že chceš děvčátko
Šálit v oudolíčku.
Kdybych šla s vršíčku,
Tiskna mi ručinku
Dalbys mně v křovíčku
Ouskočně hubinku!“
M– Bratru Václavovi.
(v Brodě Něm. 1814.)
Tys vzor spokojnosti pravé,
Jednání tvé samá ctnost;
Nevyklouzne slovo lhavé
Z ust tvých, nevyjde ni zlost.
Jsa mi příkladem a vůdcem,
Učils mne znát pravdy moc;
Bych svým vlastním nebyl škůdcem,
Zahnal předsudků všech noc.
Dejž Bůh svatý v zlatém letě,
By květ’ žehnaný tvůj věk;
Ať blaží tě vše na světě:
Tentě mého srdce vděk!
31
Rada.
(ve Vídni 1820.)
Lidko! nechoď do lesíčka,
Nechoď samotná;
Může se ti něco státi,
Dívko milostná!
„Proč bych nešla do lesíčka?
Já se nebojím.
Hocha, by svatým se stavěl,
Rázně ošidím.“
Ale dívko nevěř sobě,
Vše jináč se dá,
Než se srdnatá Liduško!
Tobě podobá.
„Půjde se mnou do borečka
Máti zlatinká!
Nebude za mák se báti,báti
Dcera malinká!“
Ale máti poodejde,
Dívko rumenná!
K jinochovi přivineš se
Všecka zmámená.
„Nechci, nechci do lesíčka
Strašlivého jít,
Chci jen stále, doma stále
U matinky být.“
32
Ke jméninám F.
(ve Vídni 1820.)
Slunce za hory se skrylo,
Všudy vůkol temno bylo,
Když jsem včera v háji byl;
I hledal jsem shodné klesty,
Abych našel přímé cesty,
Abych dlouho nebloudil.
V tom jak na pravo se blížím,
A vše kolem sebe zhlížím,
Uzřím cosi zdaleka:
Chrámek skrovně ustavený –
Aj tu duchem vytržený
Odtuším si zhluboka.
Světla jasná plápolala,
Utěšeně rozdnívala
Jimi se ta krajina;
Hlasy nebeské tu pěly,
Houfy zlaté mílo zněly,
Jaká mi to novina.
I jdu blíže, na prah kročím,
Hledím bystře; co tu zočím?
Jaký nápis ohnivý!
„Ke jméninám Fišerovi,
Upřímnému vlastencovi.“
Toť mi užas dotklivý!
Kolem Uměny tu stály,
A na zvučné harfy hrály,
33
Prozpěvujíc ke cti tvé;
I já s nimi prozpěvoval,
Až se chrámek pohyboval,
Mocně bilo srdce mé!
„Bohové mu stále přejte!
V jeho stezky růže sejte!“
Pořáde hlas tento zněl; –
Až noc zvala k oddychání,
A já celý ve plesání
S Umkami se rozešel.
Želání.
(v Hradci Kr. 1818.)
Ó, by růže spokojnosti
Ve tvé stezce vykvetla!
By ti ruka blaženosti
Vonný věnec upletla!
34
Růže a dívky.
(v Hradci Kr. 1818.)
Ó, holčinky!
Jen vzezřete,
Z té růžinky
Si příklad vezměte.
Vy, milostné holčinky!
O, buďte co růžinky.
Hle, tato růžinka
Je hezká rostlinka:
Má krásné tvařičky
Jako vy listíčky;
Kde však je růžičkarůžička,
Tu vězí šípička;
A ať růže odkvete,
Předc se šípka nesmete;
I vy děvčinky!
Chovejte šípinky
Drahé stydlivosti
Proti podvodnosti!
35
Miloslav a Lidka.
(v Hradci Král. 1818.)
(Povídka.)
Dívky! jenž jste lítostné,
Dobré srdce máte;
Osud lásky žalostné
Potud málo znáte:
Slyšte, co chci zpívati,
Mohlybyste pykati,
Když se lásce vzdáte.
Tam, kde blíže Lipnice,Lipnice
Pustý Vorlík*) stojí,
Bydlela kdys děvčice,
Již ji nebe kojí;
Rodu byla sprostého,
Vzhledu ale sličného,
Co nás láskou pojí.
MiloslavMiloslav, pán na hradě
V mládeneckém stavu,
Zře ji jednou na sadě,
Má jí plnou hlavu;
Bez ní nemá pokoje,
Pro ni by táh’ do boje,
Do krutého davu.
———
*) Blíže mé otčizny Humpolce v Čáslavském kraji mezi Brodem Německým a Pelhřimovem.
36
Byltě v prvním rozkvětu,
Plný ještě síly,
Nemoh’ lásky předmětu
Odporovat chvíli;
Jí jen drze slibuje,
Že jí věrně miluje;
Že je Zeman, ví-li?
Krásná jako růžinka
Májového času
Byla tato děvčinka,
Všecku vábíc chasu.
Jako anjel hezounká,
V tváři co sníh bělounká,
Příjemného hlasu.
Podlé velké studnice
Zhlíd’ ji z jara státi,
Spíšiv k milé děvčičce,
Počal se ji ptáti:
„Děvče! božské, milené,
Čáko duše ztrápené,
Chtěla-bys mně přáti?“
Oči studem sklopila,
Rděly se jí tváře;
Tím se mu víc líbila
Jako zorní záře,
Čím víc ona zbraňuje,
Tím víc k lásce zbuzuje,
K sobě vábí lháře.
37
Takéť ona cítila
Křehkého jsouc těla,
Že ji mocně ranila
Amorova střela,
Ráda v žasném objetí
Milosti se posvětí,
Když jen milka měla.
Bleskem slávy šálena,
Jenž jí mozkem vrtí,
Holka k světu zrozená
Neviny květ smrtí.
Tone v moři blahosti,
NevíNeví, že tím v rychlosti
Poupě štěstí drtí.
Často příliš doufáme,
Nepomníce na to,
Že jen v letu lapáme
Bublinkové zlato;
Dříve než se nadějem,
V žalostnost se podějem,
Nestojí to za to. –
Zazněl hlahol pověsti
Vůkol, v šíři, v dáli:
Kdoby se chtěl vynesti
Na peruti chvály;
Aby mužně bojoval,
Nepříteli vzdoroval,
Jenž se rouhal králi.
38
Vznikne v mladém rekovi
Nezkušená touha,
Chce se rovnat Žižkovi:
Tak ať řeknu zpouha;
Chce se rychle vynesti
Na peruti pověsti,
Což se stává zdlouha.
Otec hořem běduje,
Matka slzy cedí,
Lidka hlavu skloňuje,
K nebi prosíc hledí:
Ani hrozné prosení
Jeho mysl nemění,
Na koni již sedí.
„S Bohem, otče! matinko!
Dobře se tu mějte;
S Bohem, krásná děvčinko!
Rukou svých mi dejte;
Ač se od vás oddělím,
A to často oželím,
Předce mi vždy přejte!“ –
I jest války skončení:
Rozchází se pluky;
Přátelé v navrácení
Sobě tisknou ruky;
Mladý zeman z Vorlíka,
Škoda toho mladíka!
Míjí bojné hluky.
39
Jak ta smutná novina
V Českou zemi přejde,
Jak ji slyší děvčina,
Žel se s želem sejde;
Všecka hyne v lítosti,
Cedí proudy milosti,
Že jí milý nejde.
Dvakrát když se změnily
Na měsíci loky,
Tu se Lidce šířily
Poznenáhla boky;
Že se jaksi změnila,
Velmi dobře cítila,cítila
Chybné lásky kroky.
Studem celá zmámená,
NevíNeví, co má činit;
Před každým se červená,
Mní, že chce ji vinit;
Jak jen můžemůže, ukrývá,
V životě co spočívá,
Jenž se počal plnit.
Čas se chýlí k porodu,
Lidka mdloby cítí,
Jde, vyzná tu příhodu,
Jíž se velmi zlítí,
Vzácné Paní na hradě;
Právě byla v zahradě,
Trhajíc si kvítí.
40
„Jak syn Váš tu přebýval,
Neměl bez mne stání;
Za mnou všudy chodíval,
Chtě mne k milování,
Že jsem se mu líbila;
A já k tomu svolila,
Nejsouc zlého zdání.
My se spolu vodili,
On mne pořád hladil,
V místa tajná chodili,
Kde mi všecko sladil;
On mě k sobě přivinul;
Můj duch se v tom pominul,
K čemu Pan syn radil.
Od té doby proměna
Jakás na mně roste –“
„Totě lásky odměna,
Děvče! jaks ty prosté!“
Řekla Paní v náhlosti,
Zanechala v rychlosti
Odporného hostě.
Lidka padla, omdlela,
V trávu hustou klesla,
V žalostnost se poděla,
Jenž ji k hrobu nesla;
V tomtom, že dítko zrodila,
Ani ještě nečila
Přírodnosti hesla.
41
Srdce trne ouzkostí,
Paní k sobě nedá,
Darmo dcera nuznosti
Outočiště hledá;
Otec syna proklíná,
Matka třeštit počíná,
Zoufá dívka bledá.
Běhá semtam ztrápená,
Kam se oči točí,
Kleje dívka zmařenázmařená,
Kam koli jen kročí;
K strašné přijde hlubině –
Tulíc k ňádrům nevině
Hu! tu do ní skočí.
42
Hrad Vorlík.
(v Hradci Král. 1818.)
Ó, vítejte mi vážné zříceniny!
Ty místo nenucených soucitů,
Kde v duchu pílím v dějů dáleniny,
Tam v lůno šedoslavných obytů.
Juž nepohodné rámě času hlodavého
Tvé zohyzdilo ohrady,
Předc hněvu kazitele zůřivého
Tvé silné vzdorovaly základy.
Ty posud vážně pneš se, okrašluje
Nám tuto smutnou krajinu;
Jak uděšeně poutník pozoruje
Tu nenadálou tady novinu!
V tom místě pustém snad i syna svého
Kmet čestný k lásce České měl,
A z srdce vlasti věrně oddaného
Tak rozhorleně k němu děl:
„Můj synu! staniž se svých předků hodným,
Buď ctnosti skalou, zastaň vlast;
Své mysli neroď dáti činům svodným,
A mužně zmáhej každou strast.
Boj zvěstuj ošemetným nepřátelům,
Braň blahodarnou svobodu,
Soč zkázu věčnou míru rušitelům,
Od Vlasti zvracuj nehodu!
43
Haj právo nevinnosti, právo ctnosti,
Meč krví zkroušeného nezbrocuj;
A nepozdvihuj mysli k honosnosti;
I z neštěstí jiných se neraduj!
O, jestli vítězně sem k otci svému
Se vrátíš padna v objetí:
Tu vroucně přivinu tě k srdci svému,
Mé žehnání tě posvětí!“ –
O, hrade pustý, památko mi svatá!
Zde často v paměť sobě uvedu:
Že vše, i čemuž kyne sláva zlatá,
Svým časem najde jistou pobědu.
44
Zpěv Veselého.
(v Humpolci 1817.)
Dokud ještě žiju,
Pokud mohu zívat:
Dotud chci jen pořád
Milovat a zpívat;
Dotud chci jen líbat
Hezké holce tvářetváře,
Až jí budou hořet
Jako jitřní záře.
Kdyby počal na mne
Neštěstí měch váti,
Předce chci se vždycky
Radovat a smáti.
Jak mi žluté vínko
Do pijádka teče,
Tu mne mine starost,
Tu mě nechá péče.
Tu se tvorstvo celé
Na mne počne smáti,
Nechtělbych té chvíle
Za celý svět dáti.
Vždyť i naši předci
Víno pívávali,
O, jak po napití
Dobří bývávali!
45
U kolíbky.
(ve Vídni 1819.)
U –
Hajej děťátko mé!
Hajej drahoušku můj!
Očinky zamkni své,
Polož hlavinku svou.
Kolíbati chce tvá
Matinka pečlivá,
Tě bedlivým okem
Spěcí opatrovat.
A sníčky rozmilé
Do ouška šeptati
Chce, bys libě spalo;
Kdy jak ve předjaří
Se poupě rozvíjí,
Procitne dítko mé,
Hubinku našpulí;
Do náručí vložím
Tebe zlatoušku můj!
Vřelou ti líbku dám,
A smíšky nahradím.
46
Propust.
(ve Vídni 1820.)
Znáš-li tuto konvalinku?
Znáš-li tento páseček?
Znáš-li tu z vlasů jehlici?
Znáš-li tento věneček?
Cos mi na památku dala,
Že mne věrně miluješ;
Ach, teď nedbajíc památky,
Jiného si zvoluješ.
Mílo slunce zapadalo,
Chlad libý se kolotal,
A slavíček ve křovíčku
Žalostivě štěhotal:
Jak jsi lásky sliby vřelé
Třikrát opětovala,
A na důkaz upřímnosti
Ustas mi celovala.
Vezmi dárky své si nazpět,
Nelze mi je viděti,
Aby mne tvoje nevěra
Spíše vyšla z paměti.
47
Výpověd.
(v Hradci Kr. 1818.)
Vaše spolky,
Milé holky!
Nechci více hledati;
Žádná v světě
Z vás nekvete,
By mohla mne zklamati.
Vaše spolky,
Milé holky!
Nejsou velké platnosti;
Vaše rada
Jest jen zrada
A nám jenom k žalosti.
Vaše spolky,
Milé holky!
Na srdce mi nejdou víc;
S Bohem buďte,
Zdrávě suďte,
Proč si vás nevšímám nic!
48
Miloň upějící.
(ve Vídni a Nám. 1820.)
(Skotopaska.)
Proč mne dívenko milá! nevidíš ach! ráda na pastvě,
Přiblížím-li se já k tobě? a pročproč, když se tě táži:
Uzřelalis mé po skalinách tu se toulati jehně?
Ukrutná ty mlčíš, usedá moje srdce žalostí.
Dobře mi ach! rozumíš, kdy se táži na jehně pozašlé.
Brav můj krotký jest, a nerad z oulehle vybíhá;
Toť jen lásky vinou, a vinou tvou, Rodko milostná!
Ty krásnás na pahorku milá, an slunce vychází,
Děvčino modrooká! v bílém co květnice rouše.
Mé touží tobě srdce, okem si ho podjala lásky;
Proč věrného se mě vzdaluješ, mne i málo si všímáš?
O, jak rád tebe mám, i raděj než včelka medunku.
Na břehu mám ti salaš vrbovou, a zahrádku malinkou,
Kdež ve stínu libém snídám i za parna spočívám;
Sladké mlíko co stred čisté v nádobce ořešné;
Třešně i červenavé co tvé ustínka hebounké.
Pěkně na rákosovou s pěti dírkami píšťalu hlasnou
Hráti umím, a zpívati vhod, pastevkyně sličná!
Lib-liž tento uchyst tobě můj, miluješli mě věrně,
Jestli jenom se upejpáš, stádce v jedno sežeňme.
Se mnou, děvče zlaté! v jedné chyžince obývej,
Vemenaté se mnou doj ovce a jehňata hlídej;
Se mnou, ach! jakové snažení nás v dílo zanítí:
Stroj mi večeř chutnou, kdykoliv se z louky navrátím.
Jak mi z rukou ladných jídlo vše tvých bude chutnat! –
Však co nyní sobě nesmyslný jen na hru zamejšlím?
Chciť veselit se z lásky, či vím, co za růže přináší?
Kam nerozum tě zavádí tvůj, ovčíři nehodný!
49
Práce zanedbáváš plzné, marnosti shovíváš:
Láska nutit se nedá, nucená což platna je láska?
Rovné srdce hledáť jasné oko, tváři radostnou.
Pilně raděj hlídej ovcí, ostatně spokoj se,
Že snad hezčejší tobě někde milenka zavítá,
Té zapomeň cele, jenž milovat tě nemůže upřímě.
P. Doležálkovi.
(ve Vídni 1820.)
Jaká píseň světle praví?
Jaká hudba zvěstuje?
Co se volně v srdci našem
Vděčností zobrazuje.
Ať si sprosták na minutu
Uznalostí zavítá,
Láska má je bez proměny,
Hodin ouzkých nečítá.
Ale pro zvyk veštípený
Chci tím proudem plovati,
Krom že krátce z upřímnosti
Chci svou kýžbu konati.
Strastné chvíle v starém roce
Ať vám nový napraví!
Ať dny vašeho života
Vlastenectví oslaví!
50
Výzov.
(v Hradci Kr. 1818.)
Přijď má Bělo! jak jsi přislíbila,
Snažně chci tě tady očekávat,
Na každinký šustot pozor dávat;
Snad mne sladká řeč tvá nezmejlila?
Snad by dívka má tak zrádná byla?
Nechtěla bys vroucně milovati?
Abys věrné srdce omámila,
Jala jsi se lstivě slibovati?
Nyní měsíc v oudolí se níží,
Světlo slabé vůkol zaněcuje;
Jdeš-li? – Srdce trne, již se leká;
Co to za stín? Kdo se as to blíží?
Heslo drahou Bělu zvěstuje –
Nenadarmo srdce mé jí čeká.
51
První láska.
(v Hradci 1817.)
Řekni pak mi děvčinko!
Proč jsem se tě styděl?
Jak jsem tebe onehdy
Blíže sebe viděl.
Tváři se mi zarděly,
Všecka síla klesla;
Stál jsem jako na moři
Plavitel bez vesla.
Nemohl jsem promluvit
K tobě ani slova,
Chtě se na tě ohlédnout
Zahořel jsem znova.
Chtěl jsem ti se zalíbit,
Bys mne ráda měla,
Ale k mému neštěstí
Usta oněměla.
Co jsem tebe uviděluviděl,
Od onoho času,času
Míjím všecko veselí,
Míjím všecku chasu.
Jenom vnitřní bolest mě
Srdce pořád souží,
Které po tvé utěše
Ustavičně touží.
52
Pojď mne milá potěšit,
Potěš ztrápeného,
Neb jsi sama původem
Toho želu mého.
Tebou jenom srdéčko
Vroucí zase zžije;
Nebo tobě spanilá
Děvuško! jen bije.
Práce.
(v Hradci 1817.)
Jak mile práce oblažuje,
A v cestu sype růžinky,
Zlou neduživost zapuzuje,
A září líčí tvářinky.
Tať lehouninký chystá sen,
Krev čistou v žilách zachovává,
I sprosté krmi líbost dává;
Ta činí zdravé tělo jen.
Kde ona, tam se nezdržuje
Trud, prázdnost duše, trampoty,
Též milý oddech poskytuje,
A seje símě lepoty.
Aj! s chutí k práci, nedleme!
Hle! vábně na nás kyne!
Že štěstí z práce plyne,
To živě pomněme.
53
P. Porubskému a choti jeho.
(v Humpolci 1817.)
Jak mílo srdce vlídné k rovnému se vine,
A obé v blahoplodném utěšení plyne;
Tu skuhrajecí hoře v mžik se odstraňují,
Jen pocitové přízně žíly naplňují.
Tu zamračené se trudem vysloní čelo;
O jak by v tomto plesu svrasknouti se mělo?
Svět v proměněném blesku na nás pokynuje,
V něm hodně dlouho žíti, vůle opětuje.
Jak často vyniká mi radost v vašem kole!
Jak často zapomínám u vás na nevole,
Jenž zatrpčují život, v svodné hloubky vodí,
A tisíc prázdných videk, tisíc toužeb rodí.
Zde neklamavým slibem všecko ztvrzujeme,
Čím k oustrannému vděku čile směřujeme.
Kde vděčnost ochotlivou vděčností se splácí,
A honosnosti zrádné trůny plzké kácí.
Co více bližnivosti svazky utužuje?
Co k laskavostem zvolným srdce povzbuzuje,
Než vděčnost, ono kouzlo ducha šlechetného,
Jenž hledá v činech zbožných tovaryše svého?
Proč hrdí zaslepenci blaženost si kalí,
A na se časné muky umyslně valí?
Proč důtku přirození vlažně přecházejí?
Jen v zlatu hemžícím se ukoj nacházejí.
Jak mnohý vrátký člověk chlubným duchem jatý
Tak hnusně potupuje svazek lidstvu svatý,
A tváří plnou pýchy nad jiné se bočí,
A kdo mu neotročí, tomu zkázu sočí.
Jaks mýlen smrtelníče, an tím ducha bavíš,
A na podnoží lidském slávu svou si stavíš,
Kam nerozum tvůj cválá? proč se prohřešuješ?
54
Proč od své blaženosti tak se odvzdaluješ?
Co platno zhostiti se spasné dověrnosti,
A maně srdce zadat strastné samotnosti?
O blaze, třikrát blaze vám, že podál tomu
Jen v lásce štěstí máte, neškodíce komu,
Že pravou cenu čisté šlechetnosti znáte,
A světlým přesvědčením vůli svou jí dáte.
O, by vám ruka štěstí stále lahodila!
By kvítím vonným vaše stezky ozdobila,
Ať blahodávná ruka boží milostnosti
Krok každý žehná vaší velemyslnosti.
Pohádka.
(ve Vídni 1817.)
Z pěti písmen utvořeno
Jest mé jméno:
První tři když vyřeknu,
Zočím obraz žalosti;
Posledních dvou když se dotknu,
Přichází mně k povědomosti
Štěbet ptactva známého;
A to vesměs význam jména celého.
Trnka.
55
Pozatmělejší slova.
Blbý, hloupý.
Klid, pokoj; klidný, pokojný.
Kmet, starý muž.
Lepota, sličnost, ušlechtilost.
Lýh, (Geist) k. p. mejdlový (Seifengeist.)
Mír, pokoj.
Mok, mokro, slzy.
Neroď, nechtěj.
Otěže, uzda, řemeny.
Poklid, pokoj; poklidný, pokojný.
Slast, sladkost citu. (Vonne.)
Sled, šlepěj, stopa, krok.
Stěžeje, háky u dveří, (Thürangel.)
Trud, trudný, trudnost, těžký, těžkost práce, zármutek.
Tuliti, přituliti, tisknouti, přitisknouti.
Veřeje, trámy ve dveřích; (Thürpfosten.)
Vesna, jaro.
Vicher, vichřice, bouřlivý vítr.
Zádumčivost, zahloubavost, zamyšlenost.
Zápoliti, zápasiti.
Želání, přání.
Žídlo, pramen.
E: av; 2002
[56]