K Češtině.
(v Náměšti u Olom. 1820.)
Češtino! outěcho má mocná, ó čáko jedinká!
Od tebe nikde, milá! neupustím v strasti i slasti;
Tys mnoho dobrodiní velkých synu svému dopřála;
Zjednáváš posavád utočiště mi, má těšitelko!
Podporu zavděčujíc mně milou ve mladosti neklidné;
Tyť jen Češtino má! chystáš mi radosti příjemné;
Když mě nemoc zastihne krutá, mně Ty léky podáváš,
Jenž mysl mou zotaví, veštípíc v srdce mi rozkoš.
Strastli mě obstoupí, tenkrát v tobě outěchu mívám.
Anto lidí zrádných potká trpkosti mě číše,
Ty mně sladíš hořkost tuto, jenžby otrávila věk můj.
V prsu želům uvřeným volné ty průchody klestíš.
S mých ňáder snímáš tížící břímě žalosti;
Má tebe láska vřelá, vděčnost má zvěstuje vezdy,
Svým životem milerád zpečetím tvou slávu a hodnost;
V lítém války jeku zhoubné svou harfu domácí
Pod paždí chci nosit, vlastenské vzívati Umky,
Bouřit stále tebou, v odpůrce svolávati šípy.
Ať rokotá tu mi harfa nová, níž ctít tebe žádám,
Pod praporec slavný tvůj věrná srdce vybízíc.
Pomstu jenom náhlou ať soptí na vrahy tvé, a
Jenž tobě křivdu činí bezděčněbezděčně, zrádce hanebné.
V blažném míru libým kvítím budu věnčiti harfu,
Ve tvou slávu jenom, cos mé jala srdce milostí;
Tvým heslem zbuzovat bratří své k víře a lásce.
Sladce mají hlasové tito, jež jsi navrhla, plynouti;
Svým ohněm i jiných ledví rozžíti popílím;
Lásku budit k tobě neskonalou, též oběti hojné.
Můj tebe duch velebí z vděčnosti a víry upřímné;
An zoře růžočelá odvírá jitru mladému
4
Brány zlaté, blažecí vzchází na tvorstvo poklidnost;
V mém vysnění prvním horkou tebe věstuji touhou;
Svůj co zřetel tě chovám, i podíl beru laskavě na všem
Osudu tvém věrný; i žalostím tebe smutniti spatře;
Mou i radost líčí tvář, když tvé kštíce ověnčí.
Nic na Bozích lepšího si já pod slunci nežádám,
Než radovat se tvé, má Češtino! slávě a kráse.
Při straně buď mi pořád, neopusť věrného milence:
Po všechněch cestách věku mého prováděti rač mne.
O! nadchniž mne duchem, má Češtino! svým, abych obstál
V bouři hlasův, bujarou myslí rozháněje blesky,
A hromy nepřátel marných, jenž záři kazí tvou.
Až klesnou způrců ošemetných usta ohyzdná,
Mračno se rozjasní posutím poli tvému hrozící:
Pak tobě vítězný v tvou oslavu seklenu oblouk,
V chválozpěvích ryčných zvelebím tvé jméno slovutné;
Čistým pravdy blahé světlem na zrádce posvítím,
Trest přísný vypovím vadným, též zásluhu věrným.
Až ruka má oslabne čilá, až nastane dluh mi
Dát z života, v tvém lůně složím ducha svého majetnost;
Ať potomek znamená, že v mých krev proudila žilách
Vlastenská, že i po smrti duch můj v Češtině horlí!
5