Zbyslav Velmíře.

František Dobromysl Trnka

Zbyslav Velmíře. (v Hump. 1817.)
Tak předce jináč není, předc mám odvykati? Jen v strastné dálce věčně hořce zpomínati, Že předce mohlo blažit mne a drahá! tebe Již v světě vnadné lásky požehnané nebe. Však jináče nám bylo tady usouzeno, Jak krutě od osudu nám je odepřeno: Tu, kde se trudnost stápí v moři upřímnosti;upřímnosti, Své srdce k obapolné sloučit citelnosti. Tak umořena bývá myšlénka i svatá, Tak zrádně zahanbena vůle neproklatá. Ach! pročež strminám těm nelze uprchnouti? Proč nelze z lásky žhoucí náhle vystydnouti? Jen vždycky zavržena tato žádost bývá, Jen teskná duše ní zas posilnění mívá; Tak snažností co bývá drahně ustaveno, To pomyšlením na tě bývá rozbořeno. Že jméno tvé z mé mysli nelze více ztratit, Proč utěchu tu skrovnou draze musím platit? Jen stále Velmíru svou vidím uplakanou, Jak těžce vzdychá si, když její nářky stanou! Jak vrací se jí v mysl uprchlá ta chvíle, Kdy k ňádrům dmoucím se mne přivinula míle! Kde vroucím políbením slib svůj potvrdila, A usta moje zrádně k tomu přivolila. Ach kterak prohřešil jsem v zadaném mi slibu! Teď teprv po oučinku zřím tu zhoubnou chybu; Proč srdce s výstrahami lítě neválčilo? Proč k ochablému jetí sebe přemámilo? Proč neválčilo hrdě do krůpěje krve, Proč schladlo, nehořelo tenkrát jako prvé, 21 An milence své neslo lásky prvotiny, Jí žilo, neboje se ošemetné viny? Tu opojeno mokem lásky usilovné, Jen volilo svou děvu, neznaloť jí rovné. Jí opustiti, skutkem bylo nejkrutějším, Jí oklamati v lásce, klamem nejhříšnějším. O pročež nyní z mysli příkaz tento zmizel, A duši mou teď pojal nejlítější svizel. Proč dříve nezůřil jsem budoucímu zlému, A blbě zadal sebe stavu nevhodnému? Jak ale má se zmužnit proti proudu jdoucí? Jak odporovat smrti pod mečem již mroucí? Kde ptáče nelítostnou rukou unavené, Kde najde outočiště sobě přežádané? Tak osten násilný mne poslušným být velí, A touhy srdečlivé od oučinku dělí; Jen trpět, lkát je srdci tomu odkázáno; Mně na světě svou jestost číti není přáno; Mne navždy závazkové, zámyslové krutí Tak o samotě citu hrozné upět nutí. O, budiž aspoň srdci nějak uleveno, Ach! aspoň bytí krátké tady vyměřeno! 22
Básně v knize Vesna
:
  1. K milovníkům básníctví.
  2. K Češtině.
  3. Na smrt mé drahé Matky.
  4. Lhostejný přítel.
  5. Lidce.
  6. Vyčítání.
  7. Upřímnost.
  8. Hřbitov.
  9. Vlaštovinka.
  10. Strašidlo.
  11. Příteli V. Hrbkovi.
  12. Hrůza nejhroznější.
  13. Píseň žencův.
  14. Noc.
  15. Milek.
  16. Vojna.
  17. Věneček.
  18. Zbyslav Velmíře.
  19. Hromobití.
  20. Nestálost.
  21. Chlapec.
  22. Výhost.
  23. Před zkoušbou školní.
  24. Láska.
  25. Plavba.
  26. Na dětinství.
  27. Dívka chytrá.
  28. M– Bratru Václavovi.
  29. Rada.
  30. Ke jméninám F.
  31. Želání.
  32. Růže a dívky.
  33. Miloslav a Lidka.
  34. Hrad Vorlík.
  35. Zpěv Veselého.
  36. U kolíbky.
  37. Propust.
  38. Výpověd.
  39. Miloň upějící.
  40. P. Doležálkovi.
  41. Výzov.
  42. První láska.
  43. Práce.
  44. P. Porubskému a choti jeho.
  45. Pohádka.