Zbyslav Velmíře.

František Dobromysl Trnka

Tak předce jináč není, předc mám odvykati? Jen v strastné dálce věčně hořce zpomínati, Že předce mohlo blažit mne a drahá! tebe Již v světě vnadné lásky požehnané nebe. Však jináče nám bylo tady usouzeno, Jak krutě od osudu nám je odepřeno: Tu, kde se trudnost stápí v moři upřímnosti, Své srdce k obapolné sloučit citelnosti. Tak umořena bývá myšlénka i svatá, Tak zrádně zahanbena vůle neproklatá. Ach! pročež strminám těm nelze uprchnouti? Proč nelze z lásky žhoucí náhle vystydnouti? Jen vždycky zavržena tato žádost bývá, Jen teskná duše zas posilnění mívá; Tak snažností co bývá drahně ustaveno, To pomyšlením na bývá rozbořeno. Že jméno tvé z mysli nelze více ztratit, Proč utěchu tu skrovnou draze musím platit? Jen stále Velmíru svou vidím uplakanou, Jak těžce vzdychá si, když její nářky stanou! Jak vrací se v mysl uprchlá ta chvíle, Kdy k ňádrům dmoucím se mne přivinula míle! Kde vroucím políbením slib svůj potvrdila, A usta moje zrádně k tomu přivolila. Ach kterak prohřešil jsem v zadaném mi slibu! Teď teprv po oučinku zřím tu zhoubnou chybu; Proč srdce s výstrahami lítě neválčilo? Proč k ochablému jetí sebe přemámilo? Proč neválčilo hrdě do krůpěje krve, Proč schladlo, nehořelo tenkrát jako prvé, An milence své neslo lásky prvotiny, žilo, neboje se ošemetné viny? Tu opojeno mokem lásky usilovné, Jen volilo svou děvu, neznaloť rovné. opustiti, skutkem bylo nejkrutějším, oklamati v lásce, klamem nejhříšnějším. O pročež nyní z mysli příkaz tento zmizel, A duši mou teď pojal nejlítější svizel. Proč dříve nezůřil jsem budoucímu zlému, A blbě zadal sebe stavu nevhodnému? Jak ale se zmužnit proti proudu jdoucí? Jak odporovat smrti pod mečem již mroucí? Kde ptáče nelítostnou rukou unavené, Kde najde outočiště sobě přežádané? Tak osten násilný mne poslušným být velí, A touhy srdečlivé od oučinku dělí; Jen trpět, lkát je srdci tomu odkázáno; Mně na světě svou jestost číti není přáno; Mne navždy závazkové, zámyslové krutí Tak o samotě citu hrozné upět nutí. O, budiž aspoň srdci nějak uleveno, Ach! aspoň bytí krátké tady vyměřeno!

Patří do shluku

pozůstávat, ženstvo, vnadit, faust, podniknutí, skvělost, vězet, jevit, sličnost, faustus

102. báseň z celkových 230

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XI. Poslání Jaroslavovi Kamenickému. (Jan Pravoslav Koubek)
  2. 19. Sotvy že se smělší opováží (Jan Kollár)
  3. Zlomek rozmlouvání. (Šebestián Hněvkovský)
  4. Na Těchnu. (Šebestián Hněvkovský)
  5. Pošetilé plání. (Šebestián Hněvkovský)
  6. U rovu své milenky. (Šebestián Hněvkovský)
  7. 140. Od té doby, v kterou do mne vyšší (Jan Kollár)
  8. Při mohyle Jana Nejedlého. (Šebestián Hněvkovský)
  9. Chladná láska. (Šebestián Hněvkovský)
  10. None (Šebestián Hněvkovský)