Hromobití.

František Dobromysl Trnka

Hromobití. (v Hradci 1817.)
Kalí se obloha, vicher se vzteká; Všeliké stvoření smrti se leká; Hrne se ledovec, hadí se blesk, Strašlivý po nebi valí se třesk. Probůh! ta hrůza, ty sinavé kříže, Náhle se loudí k nám blíže a blíže; Hlasitě zdaleka lomcuje hrom, Násilným praskotem zahučí v tom. Bože! jak srdce tu ouzkostí trne, Horký pot s svrasklého čela se hrne, Hlava jde do kola, tratí se duch, Zhlédnemli plápolat ohnivý kruh. Jaké to divadlo, jaká to pustost, Jiskřící nebe, ta oblaků hustost, Jakoby celý svět vymříti měl, Jakby nás v propast svou pohřbiti chtěl. Nevina jenom se nehrozí toho, Od svého Boha se nadějíc mnoho; Pro ni to přeslavné divadlo jest, Pánu i ve hrůze zvěstuje čest! 23