Hrůza nejhroznější.
(ve Vídni 1817.)
Co, když vichry unáhlené
Horem fučí,
Strašně hučí?
Moře nimi rozvzteklené,
Rozlícení lesové,
Nadmutě své hřbety ježí?
Ulekaní tvorové
Tryskem pádem v skrejše běží;
Kterak, řekni, sobě
Počínáš v té době? –
Co, když válka zkrvavená
Rozprostře svá křídla,
By života žídla
Zrádným kvapem vypila?
Když se zpírá potupená
Příroda jejímu vzteku:
Tu zní strastné naříkání
V ulekaném okolí,
Hrozné smrti svolávání;
Ta že v jistém oudolí,
Kde víc srdce nebolí,
Ubohé ty schlácholí.
Tu kde zhouba zhoubu stíhá,
Ukrutnost se míhá,
Řekni, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Co, když země vztekle burcuje,
Zkázu nevystihlou věstuje,
15
Shltí lidí na tisíce,
Jenž se mocně protivíce
Hledají si outočiště,
A jen nacházejí popraviště.
Kterak, vyznej, sobě
Počínáš v té době? –
Co, když nebe obtěžkané
Zápalčivým lýhem
Sapá lidi ulekané,
Tím morovým dmychem
Svrhne plod, jenž prudkostí svou smrtící
Protkne každou bytost žijící;
Řekni, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Co, když v domě ohlas proklínání
Celé dni a noci rozléhá se bez ustání,
Jedovaté výřky mrzké nesvornosti
Dráždí k zlosti;
Vyznej, kterak sobě
Počínáš v té době? –
Ale hříchy zprzněného svědomí
Krutější jsou žalosti,
Ješto srdce navždy ochromí;
Nepominou ni na věčnosti!
16