Ó, Lidko! čáko srdce strastmi sevřeného,
Kyž věčně raduji se bleskem zření tvého!
Tak černá zádumčivost nezhasne mé tváři,
Jenž vyjevuje radost, poklidnosti záři.
Když naše živobytí odpor zahořčuje,
A zoufalosti zrádné lest se vyskytuje:
Tak vsypu ve tvé lůno proudy žalostnosti,
Jak mhla by zašly v šerost zapomenutosti.
Ach krutá v světě změna, strašné pomyšlení!
By vyminulo z mysli nyní v okamžení!
Ta hrozná mstitelkyně lidstva přebídného
Jen bez konce si vládne; co jí z tvora mdlého?
O, milko! tať i věk náš zatrpčiti může.
Hle! jak se jenom dotkne, vadne krásy růže!
Ta může věkostrmnou oddělit nás mezí –
Jak strašný užas v tomto povědění vězí!
Dnes drahá! plnou síly v objetí tě vinu,
Snad zejtra na tvém hrobě v hořkých slzách splynu!
Tak člověk mní, že radost věkou v letu stíhá,
An vůkol obraz smrti najednou se míhá! –
Ach! kam lze uprchnouti z toho světa stroje,
By naše ustavičné skončily se boje?
Co ale mohou nářky lásce nahraditi?
Nic, jenom ještě více hoře rozmnožiti.
Tak ustaň, zbědované srdce, jednou lkáti!
Co platno, nemožnoli z toho ukoj ssáti?
Nač trudnost všudebytnou rozpomínat máme?
Tím jenom příležitost k novým nářkům dáme.
Až hrobu klidný stánek ustele nám lůže,
Pak věčně naše srdce oddychat si může.