Pryč ode mne, starost černá!
Buď daleko od mých prs!
Cžistá radost, buď mi věrná!
Máš v mém srdcy pevný tvrz.
Chcy tvé užit sladkosti
Dle rozkazů moudrosti.
Vždy se jaro na mne směje
S celou spanilostí svou.
Živá krev mne v žílách hřeje,
Ty k radosti hebké sou.
Cžerná starost tíhni dál,
Sycbych na tě přísnějc lál.
Kohokoliv ty obstoupíš
Mračnem své mrzutosti,
Dozajista ho obloupíš.
Nemá víc srdnatosti
K veselosti a smíchu,
Zežírá se potíchu.
Bláznů vidím dost tak bídných,
Bledne jim tvář hubená,
Hrozný jest vzhled těch nevlídných,
Duše k smíchu studená,
Cýle svého neznají;
Neb radosti nemají.
Žádná žádost mne nezmate,
Bych se jí do služby dal;
Nechcy míti panství zlaté,
Nimž rozkoše bych hledal.
V jejich patách nechycen
Lehce bývám nasycen.
Místo bytu stkvostnějšího
Mne jen těší přátelství,
A šust větru levnějšího;
To mne chutně občerství;
Mezy kvítky na drnu,
Tu jsem jako na trůnu.
Hledím na svět a oplývám
Všemi jeho sladkostmi,
Když vesele sobě zpívám
Zhrdna všemi hořkostmi,
Kteréž s prachem lítají,
A mně se namítají.
Bláznům nezávidím statku;
Tak v tichosti rád živ jsem,
A necýtím toho zmatku,
Kterýmž mnohé stiská zem.
Však nemusým být hojen,
Neboť já jsem spokojen.