Rozmlouvání.
Věstoň a Miluše.
Miluše.
Pohleď vůkol na překrásné kvítí,
Kterak v tichu okouzleném žije;
Na růži hleď – tato vůni lije,
44
Všecko kolem její vnadnost cítí,
Všecko k sobě táhne: tou bych přála
Být si – kněžnou bych se býti zdála.
Věstoň.
Její život jest jen pouhé snění;
Vnadu sice člověčenstvu jeví,
Že k ní soucit dělí, ani neví,
V tomto pozůstává jiné čnění;
Kvítí nezná ani vnadnou milost,
Co chce říci ta tvá zasmušilost?
Miluše.
Nevěř! není ona prázdna citu,
Věští nám to na nás působení:
Nezná sice laskavého vření,
Žije šťastně v klidném krásy svitu,
Však též nezná milostného bolu,
Láska, žalost bydlívají spolu.
Věstoň.
Znej se! že předc láska žití zvejší,
Živější jest celá naše citnost,
Krásná jest jen ve soucitu bytnost,
Všecko zdá se být nám půvabnější;
Sněním života jest neplápolnost,
Žitím božským v lásce obapolnost.
45