Dvé milenek.
V mládí jsem dvé milenek svých ctil;
Jedna vnadila mi čarodějně,
Oddána též byla ke mně stejně;
O ní – chodě, stoje – vždy jsem snil,
Mniv, že trvat bude plápol věčně,
Jak se zbudil a žhál počátečně.
Jiný mílek převzal mi ji však,
Došla zaopatření tak spíše;
Slzel jsem tu, nes jsem bolest tiše;
Léta sídlil v mysli její znak,
Předaleko oddělil nás osud,
Neviděli jsme se, až dnes, posud.
Mníte, jaký to byl pro mne ples?
Prchly lustra, zřím tu trosky shrklé,
Oči vpadlé, tváře žluté, scvrklé;
Neznal jsem ji; podjal mě tu děs,
Když jsem zvěděl, že jest to má drahá,
Citnost podivná se v prsou zmahá.
Zvěděl jsem též, že s ní její chot;
Šťastným nebyl: její vášní divost,divost
Přesahala všecku trpělivost.
Velebil jsem svého stavu chod;
Jak jest smrtelníkům příští slepé,
Jak nás lehce svedou líce lepé!
Druhá, jejíž znak se v duši vryl,
Byla plémě ducha – Pieridka,
V kráse uviděná v světě zřídka;
52
Kdo ji spatřil, ten ji věčně ctil,
Učila mě života znát výši,
Ozářila tuto hnusnou říši.
Tato mladostí se věčnou skví;
Uděluje chotím vnady vábné
Ducha: sličnost jejich neoslábne
Těm, co jejich osvícenost ctí.
U nich třeba vyhlíží pleť stará,
Ostane jich mysl květná, jará.