Na Želku.
Stále pro mílkovu ztrátu kvílíš,
Stále naříkáš si na osud,
Po přeludu jedině jen chýlíš;
Vyjasnit hleď ten tvůj temný trud.
Nezplamení mrtvé vroucí vzdechy,
Jaké žití jest tu bez útěchy?
Tvůj choť sídlí v blaženějším bytu,
Není slyšen od něj ten tvůj žel,
Pluje tamto v nejčistějším svitu,
Nevnadí ho více světa Lel.
Z svazků lásky jsi též propuštěna,
V předešlý stav zase postavena.
Láska jestiť ženám oblaženstvím,
Bez ní vadnou, co bez moku květ,
Nepohrdej blaha oučastenstvím,
Víš, že umí blažit jasný svět;
Ten ti ještě podá mnohou radost,
V nadešení poplyne ti mladost.
55
Příroda vás vede býti chotí,
Nevěstou být, jaký blahý mžik!
Což pak ženstvu doba nelíchotí,
Vychovávat blahé lásky vznik?
Vést je, kam je svatý osud volá:
Což pak v tobě ten cit neplápolá?
Nemysli si, že ti vynahradí
Blaho lásky štěbetavý pták,
Neb sad, hudba, a co jiné vnadí;
Pozůstane srdce pusto čák.
Tyto arci na čas srdce kojí,
Však je láska pouze navždy zhojí.
Šlechetný muž o tebe se snaží,
Nejhodnější ze všech soků chot,
Jiné družky po něm samy baží,
On tě cení za nebeský plod.
Kmitá se tu blaha nová záře,
Vyjasní tvé zatemnělé tváře.
Nevěř, že jen vnadné opojení
Lásky zbudit může jediný;
Víš, co koná mužské pokolení,
Vědouc, kde trud není povinný,
Chvátá jiné děvě do náručí,
Uprchání věku ho tak učí.
Když nic neprospívá domlouvání,
Zmůže snad víc jeho supý hled,
Rozžne studené tvé srdce k plání,
Vždyť snad není necitlivý led;
56
Doba prchá, nedli na rozcestí,
Jen ta dráha vede k chrámu štěstí.
Dí ta: „Byla jsem ním celá jatá,
Povrhuji sněním o sňatku,
Pamět na něj pozůstane svatá,
Zachovat chci lásky památku.
Jediný on podjal v srdci vážnost;
Vypudit jej z něho marná snažnost.snažnost.“