Básníci.
Praví se, že divné pokolení
Básníci jsou, jakby v tento svět
Nepatřili; chodí v vyjevení,
Po prospěchu nechýlí jich vzhled;
Duchem vřelým šetří srdce lidské,
Pokojí se planým ovocem,
Ač i slaví sady Hesperidské;
Najdou lidstvo vzdorné pomocem.
K nim se zamilovaných sbor hodí,
Brzo plesem svítí jeho tvář,
Brzo se sklíčenou hlavou chodí
Mezi životnými, jako snář.
Ti si při spatření porozumí,
Žijí v obapolném soucitu;
Idealy kouzliti si umí,
V milence ten, onen v varytu.
Ale které básnictví Bůh citem
Vyšším nadchnul; ti jsou věštcové!
Naplňují příští pravdy svitem,
Ti jsou v letu praví orlové.
Tito hlásajíce v opojení
Vrstevníkům nový věku běh;
Slyší věštby jako v okouzlení,
Mní, že blíží se sem rájský břeh.
Spokojí se bobkovými listy,
V nich jim pozůstává snahy skyt,
Žijí pro ně s druhy v nenávisti,
Duch jich nemá na zemi zde byt.
95
Šťastné duše, které nenáchylný
Rozžíci a nadchnout může věk,
Musí je pud vnadit neomylný,
Za obět se kladou samoděk.
Ale ať se pevně vyšších štítí,
Jestli milá jest jim bezpečnost;
Tito mocnějšími být se cítí,
U nich platí lesklá skutečnost.
Ať se vyhnou vnadné ochechuli,
Míst, kde pravda čistá uráží,
By se božstvím sebe více pnuli,
Přítomnost tam jejich překáží. –
Umění to pro mnohé jest kletbou,
Tlačívá ho světa lakomstvo,
Neváživši, jak jest blaha setbou,
Teprv žehnává ho potomstvo.
Zapuďte ho, nechcete-li nouzí
Zajít, jsteli prázdni obživy!
Nebo nejste duchové jen pouzí –
K čemu po úmrtí podivy?