Šemík.
„Kůň! kůň! hle! hle! ve povětří!“ volá lid.
Přes Vltavu na Smíchov se sází;
Panoš na něm sedí, jeví děsný cit,
S něho skáče, dav se k němu schází.
Horymír to; an má jevit zvědy,
Oddechnuv si, věští odpovědi.
„To jest Šemík, rozhlášený v Čechách kůň,
Pro divost svou přišel do pověsti.
Viděli jste, v povětří jak plul co člun,
Kterak oblohou zná konat cesty!
Počátek se jeho v temnu kreje,
Snad jest zaklen v něm duch čaroděje.
Jednou žena, bílým rouchem oděná,
Přivedla ho ke mně v jitřní záři
Na oprati lýčí, vnada vtělená;
Libá tesknost zářila se v tváři.
Pronášela ke mně jemná slova:
„Kup ho, netlač v ceně, an jsem vdova.
Promineš-li smlouvy, budeš litovat,
Málokdo zná jeho skryté ceny;
Svéhlavec sic, tobě sotva vzdorovat
Bude: poslouchati nechce ženy.
Stojím za vznik jeho, za podstatu,
Skoupý ale nebuď v slušném platu.“
Zaslech’ jsem dech koně, jakby řekl: Kup!
Oči se mu leskly, pnula hříva;
Čilost, ostrost jevil, tak co lítý sup:
Mysliv, nejsi bydlitel ty chlíva!
Splatil jsem ho podle předmilenství,
Nepřáv jiným jeho oučastenství.
114
Sotva tajná žena vystoupila z vrat,
Dal jsem ji hned rychle hledat všudy;
Myslím, vyjeví mi skrytost o něm snad.
Ta tam! žádný neví, kam šla, kudy –
Zmizela pryč. Bylo mně to divno,
Řek’ jsem k sobě: „Pryč jsi, skvělá hřivno!“
Mladoch se zdál: dal jsem přibít podkovy,
V brzku jemu odletěly s kopyt:
Na vzdor jsem ho zapřáhnout dal k volovi.
Tuto počal vzdorné kusy tropit;
S pluhem do povětří vyskakoval,
I vůz rázně vojí vyhazoval.
Mnil jsem, nejspíš že to mladé třeštidlo
Hodí se mi k velerychlé jízdě;
Káži dát mu ohlav, sedlo, udidlo:
Sluha klade ve třmen nohu v hvizdě,
V mžiku všecko na zemi se válí,
Kůň však při tom neutíká v zdálí.
Nad tím vrtím hlavou, pojal mě i děs;
Pravím, snad to koňská podobizna!
Snad to pouhý přelud, aneb snad sám běs,
Prodavačka jeho nástroj, lizna!
Snad to jest jen obraznosti plémě,
Vždyť neplodí podobného země.
Ozval se tu málo rozumný jen hlas:
„Nezlehčuj mě, nejsem zrozen k pluhu,
Ve zvolnosti honosil se směle vaz;
Nechci nosit otrockého sluhu:
Lumírova nosíval jsem ducha,
Nenadchnutým budu neposlucha.“
115
Ai, to pohnulo mnou, jako náhlý blesk,
Bez odkladu na hřbet jsem mu skočil,
Komoň řehtal, zrak se jemu bodře lesk,
Podemnou se nijak nedivočil;
Počal honosně se pohybovat,
Bylo vidět, jak zná poskakovat.
Sotva zmínil jsem se o něm milušce,
Hned jsem musel k ní se zabrat na něm.
Na cestě jsem píseň skládal o družce,
Kterak žije v plání oboustranném;
Ke výchvale její sobě řehtal,
Jakby můj zpěv jeho uši lechtal.
Jeda k Holovousům, tam má sídlí choť,
Sebral se hned, zdvihal zhůru uši,
Spínal se tu, zhrdnul jeho chod –
Okem pohlížel vždy po miluši.
Nad ním družin duch se zaradoval;
Nad přízní tou radost ukazoval.
Když jsem nedávno zpět od ní z námluv jel,
Nechtěla mě pustit, bylo pozdě.
Na ráno jsem jinou cestu konat měl:
Vyjel jsem předc, omrk’ jsem však v hvozdě,
Ve prostřed pak počal komoň frkat,
Počínalo ve mně cosi hrkat.
Pravil ke mně: „Číhá na nás v cestě sok,
Jeho chasa nese hrozné hroty;
Neboj se nic! drž se!“ Předevzal v tom skok,
Přelít hlavy zákeřnické sloty.
Děsný hlahol daleko nás stíhal,
Komoň vejsměšně si cestou říhal.
116
Na cestě mě tuhé spaní přepadlo,
Měl jsem minout ještě množství srazů,
Nevím, jak se plémě jimi vykradlo,
Že mi zachovalo šťastně vazu.
Když se zorní záře skvěla k ránu,
Vidím otvírati Neumětel bránu.
Na den jsem se k jaročilé Praze bral,
Vyslal jsem tam obilní své vozy,
Všecko jsem tak dobře rozprodal;
Bolívá mě srdce při odchozi.
Z téhož města vyjev ve soumraku,
Nes jsem hezkou schránku ve svém vaku.
Když tak přijížděl jsem vesel na Radost:
„Stůj, stůj!“ zní to – „nechcem nežli měšce,
Sem s ním, sice budeš živobytí sprost,
Obchod náš nám také chodí těžce!“
Chápala se po něm zlotná luza,
Objala mě bezbranného hrůza.
Šepce v tom kůň: „Drž se! vezmou zde svou mzdu!“
Počal do nich tepat kopytami;
Ten se svíjel, ten tam křičí kvíle: Mru!
Ten se válí koni pod nohami.
Vyvázli jen, co uprchli spěchem,
Jestli postačili jechat dechem.
Od té doby byl mu do hořejška byt
Určen, vínem kropila se píce
Převonná a silná: kam ho vábil cit,
Proskočit moh, netrh se však více.
Probíhával květná luka, lazy,
Bavily ho také skály, srazy.
117
Když jsem kam chtěl na něm jet’, byl při ruce –
Jest to kůň předc podivného druhu –
Jiný nezná takto pádit přeprudce,
Neznáme my všehomíra kruhů,
Ni všech duchů! Není přelud mylný;
Vykonal skok pro mou spásu silný.
U Příbrami stříbrný co rákos klas
Vyrost. Pod ním číly skvělé doly,
Pádilo tam zevšad množství chas,
Nikdo nechtěl pracovati v poli.
I mně prchli též tam nevolníci,
Nechtěli nic síti ani síci.
Žaloval jsem toto všecko knížeti,
Jak mně v polích vězí všecka práce,
A že v brzkém čase bude viděti,
Kterak zmizí v Čechách všecka láce,
Že mít budem v zemi stříbra sklady,
Při tom nouzi, drahotu a hlady.
Vládce kázal jim se navrátiti zpět. –
Přišli, s nimi druzí kovkopové;
V noci zapálili síje: jaká změt!
Ráno nevinní co beránkové
Počali se přeskroušeně tázat,
Kde chci co žít, co chci dáti vázat?
Nad tím zločinstvím mě pojal vztek,
Však jsem mlčel. Šemík pomstu radil,
Uposlech’ jsem všecko, tak jak on mně řek,
Na hřbet jsem se k půlnoci mu vsadil;
V brzkém přijeli jsme ku Příbrami,
Pomyslím si: Co tu počnem sami?
118
Pravil: „Drž se!“ Počal skoky divoké
Provádět a na chlum silně dupat;
Ozývaly se tu doly hluboké,
Od snahy sám počal těžce supat;
V jamách bylo slyšet praskot, lomoz,
Kovkopové křičí: „Šetku, pomoz!
Hleďte, jest to protivník náš, Horymír,
V ruce žhoucí pochodeň msty nese,
Vichřice se vzteká, mele sebou vír,
Stromy klátí, vrch se kolem třese,
Dolů díla, stavení se boří,
Ouve, plamenem již chyše hoří.“
V tom mi radil druh můj k cestě ku Praze,
Dřív než vyjde průvodkyně zorní.
Uposlechnu. Zříme jitro v Zdaraze,
Křezomysla ve zahradě dvorní.
Praví: „Ajhle, kam tak ráno záhy?
Cítím nějaké tu ostré šmahy.“
Jevím, co mne vyloudilo na cestu,
Že mněmě vypálili kovkopové.
Praví, že nenechá toho bez trestu,
Viseti že musí co drozdové;
Že je povolat dá bez průtahu,
Zatím abych oblíbil si Prahu.
Druhého dne u knížete horníci
Vedli stížnost, jak jsem zbořil doly,
Jak jsem skákal po nich přímo k měsíci,
Jak jsem z jejich bytů ztrolil žmoly;
Že to bylo právě o půlnoci,
A že nijak nemohli mě zmoci.
119
Předvolaný nechtěl jsem se k tomu znát,
Že to všecko nepodobno k víře,
Že mě vládce viděl ráno u Psar stát,
Ze Příbrami že to hezká šíře.
Napřed kníže i sám pochyboval,
Žeby komoň chlumem pohyboval.
Tu pak povstal od všech jeden hluk,
Že jim pravdu nevyvrátí žádný:
Ke přísaze chystalo se na sta ruk,
Očitě že zřeli ten čin zrádný,
Že připatřím některému ďasu:
Uvěřil pak kníže jejich hlasu.
Pravil: „Přezáhubný ty jsi proved’ kus,
Zmařils poklad, nahradit jej v stavu
Nejsi: za to důtklivého trestu zkus!
Ztratíš statek, promrhal jsi hlavu;
Měl jsi náhradu svou u mne hledat,
Ku pomstě se nabádati nedat.“
Dím tu: „Ať jsem tam byl! zemětřesení
V celých Čechách bouřilo tu dobu;
Žalobníků neplatí nic svědčení.
Víš též, jakou zpáchali mi zlobu.
Zachovalou v horách máš svou rudu,
Vydobývat pomocen ji budu.“
Křičí jedním hrdlem žalobníků dav:
„Čaroděj jest, nevěř jeho mysli;
Raděj sebe i nás záhuby vší zbav,
Vytopí nás v jamách jako sisly.
Ať tvá jasnost nejistoty spoří,
Sice tvůj hrad jistě kouzly zboří.“
120
Strachem puzen kázal pověsit mě dát,
Rozléhal se posměvavý chechtot.
Byl jsem ztracen. Nález se měl jižjiž stát;
V tom se ozval Šemíkův ctný řehtot,
Okřál jsem jím, ke mně se až stočil,
Šeptal, bych mu na hřbet jeho skočil.
Bez prodlení na něj jsem se vyšvihnul,
Žádav vládce, by mně přes hradiště
Dovolil jet třikrát; načež pokynul,
Uzavřít dal každé průchodiště.
V prvním jetí kráčelkráčel, co tak mine
Noha nohu, jak se zvolna plyne.
V druhé jízdě počal se již divočit,
Tropil ale pouze klusné skoky,
Skoumal mnohé žalobníky přeskočit;
Tím tak dráždil popuzené soky.
V třetí lítal z jedné k druhé straně,
Tak jak pádí proháněná laně.
V tom mi šepce: „Drž se!“ Vzhůru míře skok,
Jako luňák povětřím se žene,
Nedbá, že se pod ním hrozný valil tok,
Dělá oblouk, jako když se klene;
Čekám, brzo-li as v řeku spadnu,
A hle, vidíte mě v suchu na dnu.
Náš let stíhal z hradu nebývalý hluk,
Vyjevoval děsící jich zmatek,
Proměnil se v nářek strastný zvuk,
Jakoby to o jejich šlo spratek.
Jaká o tobě znít bude sláva,
Roznese se po Čechách ctná zpráva.
121
By jsi více rozhlášen byl v osloně,
Povedu tě, kde se v závod jezdí:
Vynikneš tam lehce nad koně,
Jméno tvé se dozajista zhvězdí.
Tys mě vytrh přímo z hanby středu,
Proslulých moc musíš míti předů.
Což’s tak ochabělý, nejspíš jsi si strh
Něco v sobě? Necitný jsi k chvále.
Odvece kůň: „Tam co leží Dědek vrchvrch,
U Mže najdeš prostrannou sluj v skále,
Spí tam zástup jezdců, až vlast v těsnu
Bude – vyjdou; slož mě tam, až klesnu.
Pod kouzlem ta vězí mocným jeskyně,
Nacházejí se tam velké síně,
Podobají se tak celé planině,
Množství zlata chová mnohá skříně.
Jest to obyt zakletých tam předků,
Vyváznou předc pomocí svých šetků.
Až tam přijdu, snad tam zase obživnu,
Není pro mne žádného zde léku,
Život se tam tráví spaním podivnu,
Každý pozůstává ve svém věku;
Procitnou však.“ Panoš z Neumětel
Slzí: „Kdo mít bude o mne zřetel!“
Propoví kůň: „Vše ti kníže promine,
Ujmou o tebe se lopotové,
Sicby chatra nekonala povinné
Služby, tropila by psoty nové;
Obdržíš choť, co tak tebe vnadí,
Tchán ti ztrátu hodně vynahradí.“
122
Praví statkář: „Co to bude za život,
Teskno cítím, an mně budeš scházet,
Do žádané sluje má na tě koňstva skot
Ze všech barev po dvou vyprovázet.
Rci, jaká tě vychovala Vila?
A jak v tebe mluvu, věštbu vlila?“
Komoň dí: „Můj pra-pra-pra-pra-pra-praděd
Pekazus sloul, ctíval vroucně Muzy,
Získal mnoho od nich; můj však v Čechách před
Narozen byl: zdědil jsem svou chůzi
Po něm, řeč jsem získal od oslice;
Pochytila ta ji od věštice.“
Chtěl dál řečit, v tom mu maní došel dech;
Skonal. – Panoše tu jímá bolest,
Oslavit chtě jeho veleslavný běh
Dle umluvy dává ho ctně dovezt;
S davy koňstva sám ho doprovází,
V určené se místo jižjiž sází.
Zasulo se; v něm jest slyšet temný zvuk,
Jako řechtot koní, břinkot zbraně;
Křičí mnozí: „Zajisté tam vězí pluk,
Přijde vlasti někdy ku obraně;
Jejich vůdce nejspíš na Šemíku,
Posvátné s ním hejno krahulíků.krahulíků.“
Takto o něm starožitná pověst zní:
Zašel ten plod s národními bohy;
Národ pohřešiv jej, vzácnost jeho ctí.
Mnohý básník bylby do oblohy
S ním se pustil; ověnčil by čelo;
Na něm arci by se hezky jelo!
123
Není v světě nad bystrého koně nic,
Zachoval již mnohé v nuzné době,
Pro jezdce zná obětovat v cválu plic.
Šemíku, též ta čest patří tobě!
Vlast se bude s pověstí tvou bavit,
A tak sluší tebe také slavit.