Matka udobřená.
Přišel syn k své matce; byla paní hrdá,
Přitom ale mysli ušlechtilé;
Byla dobrotivá, k neslušnostem tvrdá:
Panovala v rodu zvítězile.
Duch a líce byly čisté, jaré,
Jako mívávaly Češky staré.
Když kdo snuboval se s dcerou lepotvárnou,
Obdivoval ještě matku zdárnou.
Tato vece: „Čas jest, stav tvůj změnit,
138
Vynašla jsem tobě vnadné děcko:
Co jen srdce žádá, najdeš u ní všecko.“
Odvece syn: „Chci se ženit;
Našel jsem choť, skví se v libém jaru,
Též i ve vysokých ducha darů;
Jestiť ctnostná, milostná i tichá,
Vzývá nebe, střeže bázeň boží;
Láska převedla nás; ona vzdychá,
Důvěřuje v tebe, pleše nad obnoží;
Máti považ! kdybys mohla v tajnu koho
Zavražditi, získati tím mnoho:
Vím, žebys to předce neprovedla.
A tak kdybych já ji zapudil,
Máby mohútnost se sice zvedla,
Ale ji bych navždy ochudil,
Skoro zavraždil též; vroucně dané sliby
Nemají ach! u poctivých najít chyby.
Nechci ji tak na ten způsob zloupit,
Také bez tvé vůle v ten stav vstoupit.
Uděl dovolení!“ – Matka hlavou vrtí;
Toto její záměr v mysli drtí.
Přikročí v tom ušlechtilá druže,
Před matkou se na zem s vnukem kloní,
Ruku líbajíce slze roní.
Snad ten pohled srdce matky zmůže? –
Toto všecko s citem matky hýbá,
Pozdvihla ji, vnuka líbá,
Praví: „Zdá se, že jsi dobře volil.“
I on slzel; pláč ji také polil.
139