PŘED NANEBEVSTOUPENÍM.
Jak mnoho zlatých sluncí padne
navždy za lesy,
jak mnoho krásných růží zvadne,
milý Matesi!
Klopýtá čas, přec utíká v dáli,
stojíme zítra, kde včera jsme stáli,
všechno suchou nudou zeje,
srdce práhne, rozum kleje,
nadšení žloutne, chraptí hlas.
Vzal vše ďas.
Čekali jsme, nic nepřišlo,
naseli jsme, nic nevyšlo.
Co jsme měli, jiným kvete, bují,
naše touhy jiní pámbíčkují,
našimi bouřemi prázdně straší,
naším se smíchem hojí,
lacino se kojí
krví naší.
Pán PůhBůh jim dej požehnání v tom.
Zab to hrom!
21
Roztoužení sladkou náhodou,
jíž jsme uvěřili, slepé síle,
sedali jsme spolu nad vodou,
pevni aspoň v našem vlastním díle.
Svět byl rozevřen, vše jasno bylo,
proudy šuměly, kam vůle chtěla,
muška nad hlavou nám rozuměla,
všechno žilo.
Až jednou – na štěstí? nebesa vědí –
přivezli po řece domorodci hnědí
k nám, „bílým čarodějům“, s hor
mladého muže. Blouznil. Prý ho milá
kouzelným nápojem opojila.
Se rtů nám splynulo tiše: Mor!
Klidný byl, pít jenom chtěl.
A zvolna ducha vypouštěl.
Neznáma nemoc. Pochyby se valí.
Neživot, život. Píseň davu.
Tož jsme jej magnetisovali,
otevřeli hlavu.
Podivný mozek. Tuto musí ven.
Hotovo. Umře druhý den.
A z lovu jedeme zadumáni.
Země spí ticho, hvězdy bledé
luna matná oblohou vede,
jižní noc šerým se obloukem sklání
k bílému lesu. Krása, Bože, snivá,
věčně zářivá a věčně živá!
22
Hříčka sil. Nepoddat se kráse. –
Nemocný sedí, usmívá se.
„Právě umírá má Vejina,
zítra umře naše dědina.
Jděte k moři!“ Dívá se tak milo,
hledí jistě smrti v líc.
„Hádě se ti kolem zavinulo
tvojich nohavic“.nohavic.“
Ďábla! Smýk‘ jsem nohou ze všech sil,
had se rychle k loži odplazil.
„Nejste šťastni“.šťastni.“ Bleskem hlavou mou
kmit’ se obraz s tváří zoufalou,
černé oči trpkou rosou smáče.
„Tebe za horama dívka pláče.“
Mrtvé slovo chatrčí se chvělo,
druh můj hlaveň na horké klad‘ čelo.
„Pes můj věrný hle!“ a rzivě rusá tlama
lísala mu něžně pod rukama
hnědou holeň. Zanikla zas plaše.
„Zšedivěly černé vlasy vaše.“
Umlk‘. Usmál jsem se. Třeští značně.
Do vatry jsem dříví přiložil,
oheň zaplál lačně.
„Milá, je to dlouho, co jsem žil?“
Vstal jsem k němu. Zarazil mne okem v ráz.
Ví Bůh, že tenkrát byl jsem chladný hoch,
však teď – kdo kletým smyslům věřit moh‘? –
23
mne řezal hrůzy mráz.
Na lví kůži, ozářená plamem,
polo skutečností, polo klamem,
dívka tam sedí, hladíc ho jemně,
jakovétakové rodí jen horká země,
ševelí šepot, divné zvuky znějí,
tak v nesmírných dálkách vyzvánějí,
kde strnul čas.
A opět vynikl jeho hlas,
lahodně zapěl, rojí se v chýši
podivných bytostí neznámých říší.
Vzal jsi mě za ruku, v šíleném chvatu
na koních míjíme chatu,
úprkem, štváni příšernou mocí
dle toku řeky hvězdnatou nocí,
k moři, k moři,
schýlené hlavy šedivé k zemi,
vymřelými vesnicemi
a chatrč za námi hoří.
Jak mnoho zlatých sluncí padne
navždy za lesy,
jak mnoho krásných růží zvadne,
milý Matesi!
Co jsme měli, nemáme,
co jsme znali, neznáme,
naše duše zemrou hlady,
svět je zavřen, temno všady,
není principu a síly není,
24
zahyneme lidsky v nevědění,
všechno suchou nudou zeje,
srdce práhne, rozum kleje.
Proniknout jenom človíčka,
zdrť se nicko, duše maličká!
Náhoda sladká, slepá síla
na nás se mstila,
pevné nohy podrazila.
Tedy zde konec, u těch skal?
Čas je, by život ten věčně spal.
Prázdno, bědno.
Co je, co bude, ďas to vzal!
Nám je to jedno.
25