ADAMOVSKÉ LESY.
V BRNĚ,1905.
NAKLADATEL A. PÍŠA.
[1]
LESY.
Roste v lese nástroj divné síly.
Jak jen vánek dotkne se,
měkkou strunou otřese,
bolí, kvílí.
Zvuky bloudí, šelestí,
teskně zelení se kmitnou
úsměvy a bolesti.
Ke tmám, stínům lnou
hvozdu hlubinou,
zabloudí-li člověk tudy,
srdce z těla rvou.
Od stromu ke stromu dál
zoufale někdo se smál,
srdce si do krve vesele
roztrhal, roztrhal.
Dozněla píseň, nemá slov,
všechna je vyzpíval, vyšeptal lesům
pro Olgu Oblomov.
3
MORAVA.
I.
I.
Od Pruska bouří to, od Vídně hřímá,
německá kultura královstvím tříská,
moravský šohaj sladko si klímá,
sladko si výská.
Vraždy bez bojů a bez bitev,
žijeme, a přec nám teče krev.
Proklíná chamraď německý pán,
zbytečné cetky řeči jí svléká.
A její zdravá krev sama mu stéká
plnými proudy ve zchřadlý chřtán.
Odbojná hlava do prachu sražená,
i v písni umlká vzpurný hlas.
Občas to po zemi zoufale zasténá,
bolestně zapláče, ticho je zas.
4
Hrůzná je, věčná po zemi noc.
Příšerně chrastí naše kosti.
Marné je volání po spravedlnosti,
lupičské hordy mají moc.
Pustého násilí proklaté nestvůry
na kořist bezbrannou jásavě sletí,
ukradnou všecko ve jméno kultury,
vládu i půdu i matkám děti.
Vraždy bez bojů a bez bitev,
žijeme, a přec nám teče krev.
Věříme v právo, k hvězdám se ženeme,
šilháme, kde nebes brána,
spoléháme v císaře pána,
a bít se nechceme.
Už ani vzkřiknout nemáme síly.
Dobrou noc, národe milý.
II.
II.
V mlhách je kraj. Daleká noc hlídána černými stíny.
Údolí spí. Mrtvě se černají mohutné hory.
Ticho. Jen vlci ryšaví zavyjí táhle
a vyjdou do kraje snícího na lup krvavý.
Teď zemí němou zachvěly výkřiky, lkání,
dušený chrapot, šílený skřek. Hlucho je, pusto.
5
Zabliká hvězda. Slzavá, hasnoucí v dáli se ztrácí.
Rudý se měsíc bojácně unylý k západu chýlí,
v mraku se potápí. Příšerné mrtvo zeje.
Čas stojí. Vlci ryšaví klidně lup tráví.
Náhle tam na horách zašlehne kmitavý blesk,
bez hromu, klidný, zaplane, zazáří děsný a hrozivý.
Zahoří obloha, hrom táhle zahučí z dáli,
na křídlech vichru přikvapí očistná bouře,
za bleskem blesk bojuje s tmou a hněvivě drtí,
sražené smečky násilných dravců před sebou žene,
mizí a k východu osvítí zemi vítězná zora,
líbajíc zlaté slunce, jasný den, světlo a světlo.
A celá země zrozená k životu plna je ruchu,
oddychá volně, silná a jará, bují a kypí,
živelnou prasílou vlastní osvobozená,
na klidném čele rozvahu, v hlubokých očích osvětu,
na rtech měkký úsměv, jasnou hvězdu soucitu
a v rukou jemných tichou práci míru.
Vidím tě, sluneční dni života národu mého.
Spoléhám na tebe, nezdolná sílo horoucí krve.
Volám tě, zářící zoro umění zkvétajících.
6
Věřím ti, mocný génie přírody, odvěčný vývoji,
že námi, skrze nás a pro nás
nedáš zahynouti nám ni budoucím.
JAVOR.
Javor měkký tiché srdce mé,
na samotě o nebi si pěje,
rosa padne, vítr zakývá,
javor pláče, milostí se chvěje.
Touží po hvězdě tam na nebi,
vysoko je, vysoko je v dáli.
Přišli milí hodní mládenci,
oni měkký javor zutínali.
7
ONA A BŮH.
Proč ji mám rád, tak rád?
Bože můj, není to jen
mámivý života sen?
Bože můj, neumíš lhát?
Dáš rozkoš, abys moh’ bít?
Kouzlo a bol, naději, zmar,
tajemství duše a krásy tvar
pochopit, přijmout a snít.
Nad krajem slunce, nade mnou Bůh,
ona to jediná svítí
vesmírem mého žití,
věčný čarokruh.
Vidíš mé peruti vlát?
Chápeš mou sílu, můj blesk?
Cítíš mou touhu, můj po tobě stesk,
Bože, jejž v ní mám tak rád?
8
PROMETHEUS.
Cesta ta je znamenána věky.
Šli jsme z Adamova podél řeky.
Voda hlučela jak bouře z dáli,
divý komoň, když naň vichr vsedne,
hrdličkami slečinky se smály,
tu se rozlétaly a tu stály.
Hory, lesy. Letní odpoledne.
Tvořily se hloučky podle mládí,
cestou dál, jak kde se měli rádi,
vojska dlouhý, pravidelný šik:
předvoj otci, matky zad a strany,
uprostřed pak mládenci a panny,
šepty, smíchy, veselí a křik.
Skály, proud, les hvízdal s námi jarý,
hory zelené až nad oblaky,
hloučky řídly, ztrácely se v páry,
nás dva všichni opustili taky;
9
že jsem tě bral v duchu za bradu,
zůstali jsme trochu pozadu.
Mluvili jsme klidně, vážně,
jen tvůj černý zrak se svítil.
Vzadu dámy tři sta kroků.
Nevím ty – to já jsem cítil:
Prostřed moře lesů na skále vysoké
samoten, zamyšlen, nehybný chmurně se týčím.
Z východu v západ jak slunce se oblohou koulí,
vláknitých paprsků jeho se nejistý chytám,
zklamaný metám je němé hněvivě nazpět.
Z hlubokých údolí když se černo kol rozlije,
šeptám si s vlnkami jeho kadeřavými,
ptám se jich, štkám a s větry zoufale kvílím,
zuřivě drtím je dlaněmi skalnatými,
žádaje marně, zda znova zrozen je člověk
od dob, kdy dovedl k zemi jsem nebeskou lásku.
Vídával jsem na potulkách světem
krásné to zvíře, co Bůh mu dal jméno člověk.
Viděl jsem boje a námahy, blesky a vítězství,
hoře jednou mrtvé, stokrát zrozené,
po mžiku rozkoše bolesti zmocněné k šílenství,
10
zběsile pádící zvěř za pudem smyslným,
viděl jsem duše lidské zedrané v cáry,
palčivou touhu, marnivou žízeň Boha,
kmitavý plamínek touhy malý a marný,
viděl jsem ubohé životy nahé a všední
na krásných tělech, jež cudně si halili v řízy.
Snad lidský soucit zavyl mi ve tvrdých prsou,
že jsem ved’ v končiny země nebeskou lásku,
jediný lék se z mrákoty prodrati k světlu.
A Bůh, jenž přestupky přírody v sobě sám tresce,
lidskou mi duši dal, vtělil mne v tuto skálu.
Kolkolem pustina, bez lidí, jen moře lesů,
pode mnou průhledná říčka a lučina zelená,
na něž se beztvarý usmívám zvědavě s výše.
Jako by hrom brat můj mi polaskal líce,
jako by život se rozproudil v spodinách skály,
jako by na louce za řekou rozkvetl vesmír!
Dívčina lidská tam chodila. S očima černýma,
jaké se rodí jen v nejhlubších propastech planet,
postava bělostně zářící nejčistší hvězdou,
v životné tvary vtělená myšlenka boží.
Ó touho nesmírná! Beztvarý trestem Boha
dívám se z dáli v nesněnou krásu tvarů,
v modravých obzorech tisíc zřím kmitavých obrazů,
11
odstínů jemných, útlých, ideí vzdušných,
protkaných hvězdami září gigantických,
radostmi novými, novými objevy sladkými,
chvějí mnou větry nápěvů vzplanuvších mihem,
neznámých pocitů proud mi zaplavil nitro,
neznámé síly si v citlivém kameni hrají,
v tančícím reji kol jednoho citu se soustředí,
měkký jsem, jako bych dítětem snivým býval,
roztoužen v nejvyšší výšky prostoru hybného,
vyzdvižen v nejzazší možnosti božího bytí,
silný a mohutný s duší vznětlivou, tvůrčí.
Květiny trhá, věneček do vlasu plete,
nyní se letmo zadívá na skálu, na mne,
z prohlubní očí jí vzlétají jiskrní ptáci,
vířivě křídly se týkají skaliny železné,
v níž se zachvívá nárazy srdce mé lidské.
Zmizela. Zítra zas přichází. Vítám ji denně,
stokráte blažený smět se zadívat na ni,
stokráte zdrcený náhlým odchodem jejím.
Blahoslavení, kdož mají nebeskou lásku.
Mají ji lidé? Bloudí tam mezi nimi.
Třeba jen jíti s úsměvem s rozžatou duší,
vzíti ji za ruku a láska vejde k němu.
Bůh ti dej sílu či trest? abys byl skalou.
12
Vyčkali nás. Družka se ti vrací.
Byl hovor hlučný, obzor nevelký.
Pak jsme přišli k letní restauraci
a hráli jsme tam kuželky.
HOST.
Na mé okno zaklepala
zlehka vášeň nízká,
polonahá, žluté oko
žádostivě blýská.
Jdi, mé mládí, dítě čisté,
zažeň přízrak smělý.
Mládí šlo a dokořán se
dvéře otevřely.
Vchází. Nechci. Na groš, táhni!
Však i skepse zbylá
před ní svůdnou, rozepiatou
němě ustoupila.
13
Skláním hlavu. Na rámě mi
klepe vášeň nízká. –
V objetí mém jarní země
dýchá, pláče, výská.
14
SVATBA.
I.
(Tanec bezbožný.)
Hotovo. Nuž pojedeme? Sláva!
Nelze jinam nežli na Vranov?
Mře tam echo našich sladkých slov.
Matinka jí požehnání dává.
Láska otevře dva životy.
Konec snění, konec dřímoty.
Miládečka má se vdává.
Ženich mlčí, nevěsta se chvěje.
Budoucnost tak plna záhady!
Koně však jsou dobré nálady,
paní Slobodová též se směje.
Sedím na kozlíku, pláči tiše,
srdce moje naposledy píše
zlomek lidské epopeje.
15
Ano, tak to bylo. Bylo není.
Vezu si ji. Škoda člověka.
Kdo ji nesázel, ten neseká.
Pětku vydělám! Ah zapomnění.
Chudý člověk! Nu což! Mám ten nůž?
Sadím hlavu, nepozná mne už.
Kdo se může, ať se žení!
Nálada si tenkrát se mnou hrála.
Sám jsem vinen. K blasfemii sklon.
Osyka. Což sázel ji snad on?
Klopí oči. Ted' se na něj smála.
Sakra! Podzim táhne, vítr sviští.
Srdce naše dole na smetišti.
Nene! Srdce moje skála.
Idiot. Jsem takový už. Dítě.
Marně volám, život uzavřen.
Vzpomene-li na náš krásný sen?
Nenadále štěstí políbí tě,
očaruje zlatá jeho zář,
a ty udeříš je drze v tvář.
Bolest, bolest. Zab se okamžitě!
Bolest dlouhá. A čas neléčí.
Není vůle, není smyslu žití.
Idiot si ztěžka štěstí chytí.
Proklatě! Má obzor jehněčí.
Vběhne na květnaté luhy čísi,
zadívá se, klidně ulomí si
nejjemnější květ, ten největší.
16
Jaké tajemství. Jdou věky v dáli,
naše krev, tak chtivá spojení,
znova v budoucnu se rozpění,
sloučí se, co věčnou touhou pálí.
Brány nebes. Letíme již. Zíráš?
Blesku odvážný, ty neumíráš –
Co to? Krev a nic pak. Což jsme stáli?
Hm. Má hlava. V ruce řemení.
Tyhle pentličky jsou hezké věru.
Panímámo, vdáváme vám dceru.
Kdo nic nemá, ten se nežení.
Ten věneček pěkně zelený,
rozmarynkou hustě pletený,
dává mu ho má panenka pro potěšení.
Kdo ví? Všechno schová černá zem.
Mám ten nůž? Co mě to rozrývá?
Slobodka se hezky usmívá.
Pil jsem. Kuplířka. Nuž pojedem?
Miládečko, pěkně ti to sluší.
Miládečko, mám dnes černou duši.
Ty ho chceš? Tož si ho vem!
Čistá dosud jako jarní kvítí.
Konec loučení. Již sedají.
Zvláštní dost, mé koně řehtají,
paní Slobodové zoubky svítí.
Panenko má, co kdys bývalo,
co nám někdy srdcem zpívalo,
dej mi ještě zachytiti.
17
Nesni, chlapče! Svatba? Plivni. Hnus.
Vyšší světy? Láska? Všední slova.
Nemiluje, kdo si nepochová.
Moci živit. Vzít si. Coitus.
Umět rovně mířit do prostředku.
Opratě drž pevně a máš pětku,
milou k svatbě vézti zkus.
Vždyť jí nemám rád. Jsou muži tací.
Zloba, závist. Sny? Vše odbyto.
Konec konců starost, koryto.
Ženu vydobýt si tvrdou prací.
Nůž? Tím doma zakrojím si chleba.
Slobodka se tomu směje třeba.
Časem síla snů se vrací.
Jedem, jedem. Domovnice mává,
lesy šumějí. Ví o mně už?
Svatba nebo pohřeb? Mám ten nůž?
Mama, papa, Evička i Sláva –
Slečny, ženichu, vy černí hosté,
pána Boha za život jí proste!
Miládečka se mi vdává.
18
II.
(Tanec pobožný.)
Pane Bože, děkuji ti za to,
že zas jedno břímě srdci sňato.
Srdci oddanému lehká ztráta:
vdává se už nevím kolikátá.
19
ZJEVENÍ.
Za tmavé noci zjevila se mně,
průhledná, zářivá vešla ke mně.
Mlčela, kynula, mizela v háji,
vločky hvězd za ní se třepotají.
Tratí se pěšinou, na konci stane,
posílá polibky zamilované.
Chytnu ji, uniká, v oblaka stoupá,
na hrotu luny se vesele houpá.
A opět klikatou uličkou běží,
neznámým městem stačím jí stěží.
Klopýtám, zvedám se, smích její zní mi
za všemi světýlky nebeskými.
A s nebe rovně se snášela k zemi,
nad oknem komůrky zamihla se mi.
Postýlka bílá ji uspává jemně.
Vešel jsem tiše k ní a ona ke mně.
20
PŘED NANEBEVSTOUPENÍM.
Jak mnoho zlatých sluncí padne
navždy za lesy,
jak mnoho krásných růží zvadne,
milý Matesi!
Klopýtá čas, přec utíká v dáli,
stojíme zítra, kde včera jsme stáli,
všechno suchou nudou zeje,
srdce práhne, rozum kleje,
nadšení žloutne, chraptí hlas.
Vzal vše ďas.
Čekali jsme, nic nepřišlo,
naseli jsme, nic nevyšlo.
Co jsme měli, jiným kvete, bují,
naše touhy jiní pámbíčkují,
našimi bouřemi prázdně straší,
naším se smíchem hojí,
lacino se kojí
krví naší.
Pán PůhBůh jim dej požehnání v tom.
Zab to hrom!
21
Roztoužení sladkou náhodou,
jíž jsme uvěřili, slepé síle,
sedali jsme spolu nad vodou,
pevni aspoň v našem vlastním díle.
Svět byl rozevřen, vše jasno bylo,
proudy šuměly, kam vůle chtěla,
muška nad hlavou nám rozuměla,
všechno žilo.
Až jednou – na štěstí? nebesa vědí –
přivezli po řece domorodci hnědí
k nám, „bílým čarodějům“, s hor
mladého muže. Blouznil. Prý ho milá
kouzelným nápojem opojila.
Se rtů nám splynulo tiše: Mor!
Klidný byl, pít jenom chtěl.
A zvolna ducha vypouštěl.
Neznáma nemoc. Pochyby se valí.
Neživot, život. Píseň davu.
Tož jsme jej magnetisovali,
otevřeli hlavu.
Podivný mozek. Tuto musí ven.
Hotovo. Umře druhý den.
A z lovu jedeme zadumáni.
Země spí ticho, hvězdy bledé
luna matná oblohou vede,
jižní noc šerým se obloukem sklání
k bílému lesu. Krása, Bože, snivá,
věčně zářivá a věčně živá!
22
Hříčka sil. Nepoddat se kráse. –
Nemocný sedí, usmívá se.
„Právě umírá má Vejina,
zítra umře naše dědina.
Jděte k moři!“ Dívá se tak milo,
hledí jistě smrti v líc.
„Hádě se ti kolem zavinulo
tvojich nohavic“.nohavic.“
Ďábla! Smýk‘ jsem nohou ze všech sil,
had se rychle k loži odplazil.
„Nejste šťastni“.šťastni.“ Bleskem hlavou mou
kmit’ se obraz s tváří zoufalou,
černé oči trpkou rosou smáče.
„Tebe za horama dívka pláče.“
Mrtvé slovo chatrčí se chvělo,
druh můj hlaveň na horké klad‘ čelo.
„Pes můj věrný hle!“ a rzivě rusá tlama
lísala mu něžně pod rukama
hnědou holeň. Zanikla zas plaše.
„Zšedivěly černé vlasy vaše.“
Umlk‘. Usmál jsem se. Třeští značně.
Do vatry jsem dříví přiložil,
oheň zaplál lačně.
„Milá, je to dlouho, co jsem žil?“
Vstal jsem k němu. Zarazil mne okem v ráz.
Ví Bůh, že tenkrát byl jsem chladný hoch,
však teď – kdo kletým smyslům věřit moh‘? –
23
mne řezal hrůzy mráz.
Na lví kůži, ozářená plamem,
polo skutečností, polo klamem,
dívka tam sedí, hladíc ho jemně,
jakovétakové rodí jen horká země,
ševelí šepot, divné zvuky znějí,
tak v nesmírných dálkách vyzvánějí,
kde strnul čas.
A opět vynikl jeho hlas,
lahodně zapěl, rojí se v chýši
podivných bytostí neznámých říší.
Vzal jsi mě za ruku, v šíleném chvatu
na koních míjíme chatu,
úprkem, štváni příšernou mocí
dle toku řeky hvězdnatou nocí,
k moři, k moři,
schýlené hlavy šedivé k zemi,
vymřelými vesnicemi
a chatrč za námi hoří.
Jak mnoho zlatých sluncí padne
navždy za lesy,
jak mnoho krásných růží zvadne,
milý Matesi!
Co jsme měli, nemáme,
co jsme znali, neznáme,
naše duše zemrou hlady,
svět je zavřen, temno všady,
není principu a síly není,
24
zahyneme lidsky v nevědění,
všechno suchou nudou zeje,
srdce práhne, rozum kleje.
Proniknout jenom človíčka,
zdrť se nicko, duše maličká!
Náhoda sladká, slepá síla
na nás se mstila,
pevné nohy podrazila.
Tedy zde konec, u těch skal?
Čas je, by život ten věčně spal.
Prázdno, bědno.
Co je, co bude, ďas to vzal!
Nám je to jedno.
25
MNICHOVA PÍSEŇ.
Těžko mě matička vychovala
a z ruky do ruky překládala.
Ještě mě v kolébce kolébala
a už mně o tobě povídala.
– Můj zlatý synečku, pán Bůh s námi,
ty máš svou děvečku nad hvězdami.
Hvězdy jsem obešel, vstal jsem z hrobu,
než jsem tě vyprosil pánu Bohu.
Hvězdičky, hvězdičky šíro šíře,
sviťte mi okýnkem do brevíře.
Kam jsi se poděla, nedozvím se,
vrátím se do hrobu, pomodlím se.
Nebyla panenka, byl ten s rohem,
ďáblovo mámení, spánembohem!
26
ZKOUŠKA.
Štěstí nesmírné, má drahá máti!
Chodím štěstím celá opilá,
už dvě noci nemohla jsem spáti.
Tolik jsem se darmo trápila!
Tolik strachu! Teď se tomu směji,
tančím po pokoji, výskám, pěji –
hezký pokojík, dvě okna hledí
v širý kraj, je v slohu novodobém,
v novém domě, se zvláštním je vchodem,
pohovku mám, pěkně se tu sedí,
květy, postýlku, ah jsem tak ráda,
večer se to tolik měkce dadá.
První list ti píšu, matko milá,
z dalekého města, plna smutku,
Bože můj, ach stýská se mi vskutku
po všem, co jsem doma opustila,
po tobě však nejvíc, zlatá mami,
po městečku tichém, polích, háji,
kde ptáčkové libě zpívávají,
kde jsme chodívali pěšinkami – –
27
Ale jinak přešťastna jsem celá
od kloboučku do těch rukavic;
pana adjunkta jsem zapomněla,
nebylo by z toho stejně nic.
Nemluva! A stydlavě tak čumí!
To ti je zde jeden mladý pán,
pravovarečník a elegán,
dvoří se mi, přines‘ kytičku mi,
mluvit, bavit, všechno hezky umí.
Jaké štěstí, nejdražší má máti,
chodím štěstím celá přepadlá,
málem bych ti zapomněla psáti
o té zkoušce a jak dopadla.
Byla v bytě pana kapelníka.
Chvěla jsem se jako klávesy,
tréma novicek, víš, jak se říká,
strachy padaly mi partesy.
Brvy se mi třesou, oči kalí,
v hrdle hlásku už jen zbyteček.
Oba laskavě mi domlouvali,
byl tam totiž též pan Hyneček,
on je z Družstva, hovořil tak sladce,
tréma přešla, nu – a šlo to hladce.
Lkalo piano a vrzal divan,
na němž bouřlivě mně tleskal On,
zpívala jsem myslím jako skřivan,
jako krajem roztoužený zvon.
28
Všechno plálo nadpozemskou slávou,
všechna bytost vroucí byla lávou.
Druhé číslo již tak hravě šlo mi.
Jako požár, když zachvátí domy,
rozpoutá se, nešetří a drtí,
až je černá noc jediný jas,
tak se rozbouřil můj mocný hlas.
Ustala jsem znavena až k smrti.
„Bravo! Bravo!“ slyšela jsem jen.
Rozhlednu se kol. Je jasný den,
místo požáru zář slunka jasná.
Pan Hyneček volá: Jak jste krásná!
Pan kapelník příjemně se šklebí:
Nymfo božská! V devátém jsem nebi!
„Přijata jste!“ – „Získali jsme krásku!“
„Budeme vás jako perlu chovat!“
„Divadlo si může gratulovat!“
Potom šli jsme všichni na procházku.
Drahá máti, co ti mám víc psáti?
Chodím štěstím celá opilá.
Už tři noci nemohla jsem spáti,
tolik jsem se darmo trápila!
Je mi blaze. Trošku stýská se mi.
Hezký pokojík mám s okny dvěmi,
nový dům, je v slohu novodobém,
jasné schody, se zvláštním je vchodem,
29
vyhlídka v kraj široširý běží,
pohovku mám, pěkně se tu leží,
květy, postýlku, ah jsem tak ráda,
večer se to tolik měkce dadá.
30
SESTUP.
Mám zahradu mrazivou, bělostnou,
šeřík je oškubán, sedátko bez drnu,
tajený koutek, tam růže na trnu,
mám zahradu světu nezvěstnou,
nízkou lávku, sedí na ní
bledá paní.
Prázdnota, nebesa šedivá,
holé a tenké sněti.
Když nahoře začne hřměti,
sestoupím, žena mi zazpívá.
Dokola mlha nekonečná,
u bran zahrady
medusy postava věčná.
Kmitají blesky dnes, padají rány,
oštěpy rozumu polámány,
krev ssají sobci krutí.
Tam žena má čeká snivá,
sejdu k ní, píseň zapomenutí
tak krásně zpívá.
31
TĚŽKÉ ZPÍVÁNÍ O MÉM SRDCI.
Ještě tě nezabiju, srdce mé!
Nežli nás pohltí stínové němí,
ještě snad hvězdy rozsvěcet budeme,
smáti se sluncem a plakati zemi.
Ještě tě neprodám. Zastav se, Věčnosti,
shlédni se ve snů svých bouřlivém moři,
viz, jak se svíjí šílenou bolestí,
jásá a kvílí a zpívá a hoří.
Všichni tak zoufale spěchají v mrákoty,
padají, rvou se a klikatě běží,
střeštěně křepčí kol sochy lakoty,
ah život pravý, zdravý, svěží!
A hory dřímají, čekají. Tiše se
kolmo výší, bezedně níží.
Kámen strnul. Temno. Čas nehne se,
osud jen dole se táhle plíží.
32
Propastmi přízraků mlhy zdají se,
nehybně stojí vše a přec se kácí.
Proud lidské čeládky beze stop v kraji se
se srdcem zabitým, bezkrvým ztrácí.
Prodej se proto, děťátko nevinné,
na každém rohu ti čekají krámky,
nekvete nic tam, nerodí, nehyne. –
Zamčeno věčně buď sedmery zámky!
Srdce mé, srdce mé, krvavě plápoláš,
vše tvůrčí síly tě proniknou z dáli,
jediným výkřikem do ticha zavoláš,
rozkvetou pouště a oživnou skály.
Osvěžíš vánkem duše, co úpějí,
nová se slunce jim zalesknou třpytem,
nebesa roztříštíš jedinou krůpějí,
propasti osvítíš jediným citem.
Zámky se otevrou, krví čas pohne se,
promluvipromluví němí stínové hlavy,
sobectví roztaví na prvky nové se,
osudy zvrátíš a zažehneš davy.
Synové země mi šeptají proklatí,
pochyby rostou zas, počaly vábit:
33
prodej se, můžeš-li, lépe se prodati,
lépe se zabít sám než se dát zabít.
Stěny mě sevřely, se čtyř stran mátohy
prosí mě, hrozí mně, rozumně mámí,
vzchop se, můj synu a postav se na nohy,
po tom se žebříku vyšplhej z jámy!
Nevěříš? Sedíš tam skrčený, ztracený,
zasmát se neumíš v marnivé muce,
kol hlavy komický věneček zlacený,
srdce své krvavé držíš v ruce.
Nebesa, Bože, prostore, myšlenko,
bolesti, radosti, matko a robě,
vysněný světe můj, ďáble můj, panenko,
všechny vás volám naposled k sobě.
Všichni jste ve vonném háji života
zpívali se mnou píseň jemnou,
kde jaro rozkvétá, kde srdce klokotá,
všichni jste hýřili, vířili se mnou.
Vše bylo zradou, klamem a vidinou,
vymřely lesy a pusto je v kraji.
Vše bylo jámou. Blouzniví zahynou.
Tak mi to rozumní povídají.
34
Srdce mé, náhle tě pravdami spálili,
jsem to já? Cizinec. Zabit. Stůj, změno;
sírnatým tekutým ohněm tě zalili,
zničeno‘s celé, nic nezachráněno.
Flétna se rozpěje, hudec je koupený,
virtuos, srdce mé, tvůj šepot, kde je?
Chrám je pln kvítí, to háje jsou zloupeny,
holými větvemi pravda se směje.
Ba ani ve snu tě neumím najíti,
v života víření, na loktech ženy,
neumím zajásat, neumím zavýti,
sedmery zámky vypáčeny.
Takový konec je: Nevěřte věčnosti,
nevěřte životu, nevěřte v lidi,
nevěřte dobru, lásce a milosti,
štěstí a kráse, všechno šidí.
A měla-li jste kdy ráda člověka,
skryjte své srdce někde v hrobě.
Takový konec. Kdo zabit, se neleká:
Nevěřte ani sama sobě!
35
KŘEST.
Bloudil jsem pouští s mukami zlými,
proklínal Olymp i Řím,
oděný srstmi velbloudími,
opásán pasem koženým,
hlavu mi drásali zloduši běsní
v divokém víru zoufání,
jídal jsem kobylky a med lesní
a kázal cestu pokání
Olympu, Židům, svatému Římu
a všemu plemeni ještěrčímu.
A aj přišla ke mně dívka bílá,
zloduchy úsměvem vypudila,
do vody sstoupila, zjevení tajemné
a pokřtěna jest ode mne.
Ke mně se tulila nahá žena,
nebesa zřeli jsme otevřena,
u trůnu patriarchy v kruh;
při prvním polibku srdce se naše
tichounce otvírala a plaše
sestoupil do nich svatý Duch.
Na trůně seděl pán Bůh sám,
stříbrní andělé sloužili nám.
36
PRVNÍ MRÁZ.
Je na koncertě v domě besedním.
Jak těšila se na něj dětinně,
dni čítala, než krásný zavítá,
sny třpytivými kolébala se
a trety zdobné dávno chystala;
i družky přijdou, zalíbí se všem
v tom šatě novém, hebkém, nádherném,
tak doma všichni jí to říkali.
A jaro bude, třebas venku mráz
a radost bude čistší nežli sníh
a srdce se jí celé otevře,
jak země slunci náruč otvírá.
Je tu tak krásně. Vše ji dojímá,
sál hoří, hudba mluví jásavě,
ruch, živost barev, oko omžené
směs pestrou vírem sotva proniká.
Dvě přítelkyně přiletěly k ní,
smích, chvatný hovor, drobné poznámky
a obdiv šatu, hlavně obdiv ten;
37
zas jiné, sama jde teď k Lidušce
a šťastna vrací se.
Co slyšela?
To jako ostrou jehlou bodlo ji,
„nu, myslí, že si krásu koupila“,
tak polohlasně za ní zaznělo.
Zrak maně utkvěl v stěně protější,
kde v zrcadle se blýskla její tvář
a plaše sedla. Kol ní u stolu
dál řeči kvetly, neslyšela již.
Je ošklivá. A krásy nekoupí.
Ba hledá každý hezký obličej;
jak podivné je všechno na světě.
Ten doktor mladý, co k ní usedl,
ne, nemůže se nikdy líbit mu,
on ví, že tatínek má zlata dost,
je na prodej. Ten student naproti,
co očima ji mámil před chvílí,
nic neví o ní, o snech, o srdci,
však přec se dívá, tváří milostně.
Tu ředitel, co k otci teď si sed‘,
zda nepočítá v duchu tisíce?
Več věřit má? A jaká budoucnost?
Jen tesknota, jen hořkost, zklamání.
Ti hudebníci hrají protivně.
Sál holý, nevkusný. Vše protivné.
Stůl vrže, smích i řeč je cvičená.
Zda dovede kdo přímo tvářit se?
38
A On, to její sladké tajemství,
jenž nemoh‘ přijít? I ten klame ji.
Jak skřípou listy jeho podvodem,
tvář strojí, oči lžou mu nadšení,
hoch praktický! Vše mizí v hlubinách.
Proč není krásná? Dává krásu Bůh.
Vše zlé je, špatné. Krása všechno je?
Jen oko otcovo, tak výrazné,
jež láskyplné, dobré hledí k ní,
jen zlaté srdce měkké, otcovské
ji rádo může míti nezištně.
Ne, plakat nesmí. Dlouhá bude noc.
39
ÚTĚK DO EGYPTA.
Pamatuješ pohádku,
jak jsme jeli do Egypta
na šedivém oslátku.
Utíkáme před světem.
Celou první noc jsme stáli
nad růžovým poupětem.
Osel, hvězdy hlídaly.
Polibky jsme večeřeli,
něžný šepot snídali.
Herodes nás dohání,
oasu nám obkličují,
Bůh nás mrakem zaclání.
Bůh nás tenkrát miloval.
Pustinou jsme volně jeli
do Egypta spolu dál.
40
Země snů nás vítá, zve,
pravou ruku kolem pasu,
levou v měkké ruce tvé.
Osel vážně nese tě.
Tenkráte byl jeden Bůh jen,
jeden osel na světě.
41
KNĚŽNA.
Líce dva listy žlutavě bledé,
vlas je spleť keře divoká, snědá,
s horečným plápolem oko hnědé
těkavě krajinou zaniklý život hledá.
Má kněžna paní ke mně jede.
Na alej nahých topolů vjela.
Rudavé chocholy koní vlají,
podkovičky dupotají,
v pustinách parku zámek se bělá.
Stíny chmurné lítají,
maman duše, ďábel papa
jedináčka vítají.
Drobným krokem schody zvučí.
Nedočkavě již mně hapá
kněžulenka do náručí.
42
PROPAST.
Tak mi srdce v ňadra bilo,
tak mi hlavu zapálilo,
plakat jsem se bál.
Rozřezal jsem na vše strany
staré hnisající rány,
bolem divý, rozeštvaný
zoufale se smál.
Lesy kvetou, ptáček zpívá,
každá pídě bujně živá,
skála rodí, kámen lítá,
země rozkoší je zpitá,
řasy se jí blahem chvějí,
slunce vítězné se k ženě
naklonilo roztouženě,
políbilo lůno její.
Rozkotány světy, kde jsem vlád‘.
Vše je za mnou, co jsem míval rád.
Na věky se, hochu milá,
43
panna s tebou rozloučila.
Nejsi, nejsi mlád!
Stojím na skalině. Propast zeje
mrtvě černá, toužebně se směje,
hluboko, tak přehluboko
jako její černé oko.
Nad propastí bíle kvete keř.
Kdo jsi silný, sílu duše měř!
Černé oko duši jímá,
temnou píseň šveholí,
dole tam se sladko dřímá,
srdce nebolí.
Tma se jako dříve sklene,
oheň divý zchladne,
duše letí, padne,
navždy, navždy zapomene.
Sbohem mládí, sbohem radosti,
sbohem lásko, sbohem bolesti!
Kraji rodný, slunce života –!
Pod strání se pestře mihotá
dívčí šat, jde jasnou zelení,
černý muž jde těsně vedle ní.
Vzhůru kráčejí sem. On se shýbá,
utrh‘ květinu. A teď ji líbá.
Skalina mě kryje. Ještě čas.
Dlouze políbil ji nyní zas,
44
vánkem zaletěl sem její smích.
Hudba smíchu doznívá a skoná,
ohlas její na mém srdci ztich‘.
Bože, je to Ona!
Zatmění. Vše bouří skřípe, hlučí.
Tam jim štěstí hlasně zpívá,
poupě jarní vášní pučí,
ve mně život dohořívá.
Blíží se. Smích zvonky zní.
Ještě pohled poslední.
Rozkoš náhlá tělo zpila,
touhu smrti zastavila,
ještě mžik, ah ještě mžik jen žití,
ráji boží, dej mi chvíli sníti.
Oko se otvírá. A pohled naň,
na jeho úsměv blažený, měkký,
rozeštval bolesti zuřící saň,
pálila, drásala, trhala, bila,
výkřiky němé, zlomené skřeky,
v propast mě odhodila.
Padal jsem zmámený bez hlesu.
A visím šikmo na skalním útesu,
opřený naznak na nízký keř,
45
nade mnou vysoko milenci v úděsu,
pode mnou propasti šeř.
Podivno. Blaze tak, tiše je mi,
jak bych šel lesními alejemi,
dalekou samotou v červnovém lítě,
kde jsem se toulával jako dítě.
Oblohou bělavé obláčky plují.
Dovedu přemítat, uvažuji:
Snad jsem sám o keř se zachytil dlaní,
babyka v pádu mě zdržela maní.
Vy dva tam, lidé dobří, milí,
kterak jste pádem se poděsili!
Mám vás rád. Žijte tu vesele, sladce,
vyřiďte poslední pozdrav mé matce.
Jediná nikdy nezapomene –
A hlele, dvě myši u kořene,
loupají kůru, hlodají, křupou.
Nabruste sekyrku, máte ji tupou!
Jedna je černá, zapadlá hvězda do moře,
druhá je bílá, jako ta nahoře!
Drobí se na skále hlína živná,
hlodají veselo zvířátka roztodivná.
Praská keř; hle ty bílé květy!
na šípku v babyce, nádherné rozpuky,
poslední pozdravy života snění,
vesmír je uchystal k mému potěšení.
46
Na žlutém písku svinuty u ruky
dvě zmije překrásné v slunci se hřejí,
duhové barvy obrážejí.
Nechtějí zlu. Nic se nebojíš,
srdce mé, uštknuto‘s dávno již.
Vztažená ruka je náhodně budí.
Jazýček jemně rozklaný je.
Dávno, co uštkly mě nahoře zmije,
srdce spí pokojně v hrudi.
Všechno je dokola radostně milé.
Všechny ty květy jsou panensky bílé,
jen sem k mé hlavě v červeném plání
šípková růže se sklání.
Jeden vzhled k ní tam, co bývala,
jeden vztah ruky k poupěti,
jediná píseň, co mně ji zpívala,
jediná vzpomínka jejího objetí.
Mihem mnou vášeň projela bolně,
mihem radost žití.
Nakláním růži ke rtům volně,
v růži se rosná perla třpytí.
V krůpěji všechen života med,
vyžít radost jeho,
v krůpěji všechen života jed,
marnost a zánik všeho.
Mírným vánkem srdce chví se,
vlny jeho ztišily se,
47
jezera klid snivý, němý,
v dálce břehu modré lemy.
Mhouřím oči. Jak to slunce pálí,
zaráží se v holé skály.
Vyprahlý je, suchý ret.
V ruce mé je z růže květ.
Vidím jen to útlé kvítí,
rosná perla se v něm třpytí,
vidím jen ji, krůpěj ryzí,
všecko kolem v mlhách mizí,
v širém světě jiná rozkoš není
jen ta rosa pro mé osvěžení.
Vyssál jsem z růže vrchol slasti.
V ráz keř se utrh‘. Padl jsem do propasti.
Vrátil se život? Písně šumné,
závrati zmocněný cit,
požáry srdce, věčnosti kmit.
Ona je u mne!
Je šero kol. Tam světle se skály věží.
Umírám na dně. Ona mi na prsou leží.
Není to jen
přeludu sen.
Je to jejích vlasů záplava,
je to její skráň, je krvavá,
jsou to její ústa, sama líbat chtějí,
otevřela oči, jsou to její.
48
Duše beze slov si šepcí slova,
jediná a nekonečná sloka,
mru a padám do propasti znova,
do jejího oka.
Jdeme spolu po dalekém břehu
štíhlých stromů lesem,
neskonalou lásku, neskonalou něhu
v našich srdcích nesem.
Ruku v ruce tiše jdeme dolem,
věčnost stíny dříme,
nevíme kam, nevíme, co kolem,
jen co v nás je, víme.
Bílý úsvit oko neoslní,
necítí cit bídu,
mlhami se kraje tiché vlní
v nekonečném klidu.
Srdce k srdci, slin se k stínu sklání,
ruka ruku vine,
všecka bolest, všecko milování
kolem břehů plyne.
Prostí sněhobílým křídlem mládí
nad vodami plujem,
co jsme byli, co jsme měli rádi,
pochopujem.
49
Svěžest lilie a růže stáří
novým žitím žije,
její oko čisté sluncem září
a mé lunou nyje.
Plujem spolu kol neznámých břehů
štíhlých stromů lesem,
neskonalou lásku, neskonalou něhu
v našich srdcích nesem.
50
MÁ PÍSEŇ.
Ty víš, dívko rozmilá,
proč má duše nahořklými
písněmi se opila.
Ty víš, že tvůj hoch
směšný neznaboh,
že má vtažitelné drápy,
přes parůžky mnišskou kápi,
aby bíti moh‘.
Ty víš, proč tu píseň zpívám,
jaká muka pod ní skrývám,
bolest, boha jediného
vzývám, vzývám.
Ah ty dívko, dobře víš,
jaká bolest, jaká tíž,
že jsem hroznou boží knutou
šílel již, šílel již.
51
Vábíš, že se vrátit mohu
v radost lidských pánů bohů,
dobře žít, chlebařit,
na tvých ňadrech zapomnění
píseň snít.
Až ta píseň dokvílí,
zhroucený a bez síly
rab se k boží knutě vrátí,
sešílí, sešílí.
52
ČERNAVA.
Bledé stíny na černou se vodu kladou,
na mou hlavu,
bolest za bolestí dlouhou řadou.
Podob tisíc, usmívání jemné mají,
ústa křivá,
v ňadrech jehly, horce objímají.
Aglo bledá, také ty jsi mezi nimi,
s bolem bolest,
vlas můj splývá s kadeřemi tvými.
Letní bouří zachvácena naposledy.
V tůň se sklonil
bílý jedle kmen a vrchol snědý.
Hladina jen citlivá se jitří snadně,
vzruch a vášeň.
Tůň je hluboká a klid je na dně.
53
Nad pohádky hvězd tam dole sladko sní se,
řídko kámen
v matnou zeleň padne, uloží se.
Za stínem stín nad černou se vodou zvedá.
Přelud lesní
na dně mém spí tiše, Agla bledá.
54
BABÍ SLUJ.
Zlatá brána boží ještě hoří.
Hvězda klidu na nebeském domu.
Jdeme tmavou stezkou v blesku, hromu
já a Černý do Babího lomu,
oba sklonění a oba choří.
– Smutno člověku se vracet zpátky.
– Ještě smutněji je v božím hrobě.
Protivy je třeba znáti obě.
– Jak je jenom vyrovnati v sobě?
Věčné otázky. A čas je krátký.
– Jedno víš teď: ve vzruchu je štěstí. –
Slova divě s hromem zabouřila,
hvězda za námi se v mračnu skryla.
Čert se zachechtal: V tom naše síla!
V nebi srdce ani nešelestí.
Usedli jsme v sluji. Bouře pěla,
proudy nových vášní lila v zemi.
Zašlý život. Nový tvořil se mi.
Seděli jsme zadumaní, němí,
srdce hřmělo, slova odumřela.
55
Ohledla se radost po člověku,
mžikem jenom píseň zazpívala,
mžikem jen se na mě zadívala,
zatančila srdcem diva malá,
růže nahá v nejkrásnějším věku.
Jemným smíchem Černý usmál se mně.
Na klín usedá mi věďma křivá,
okem zjitřeným se dlouze dívá,
nejkrásnější píseň bídy zpívá,
věčné bídy od počátku země.
Staletí v ní hořce plakat slyším,
bouřit, žít a žádat vykoupení,
toužit po klidu a zapomnění,
tázat se – a odpovědi není –
Černý usmívá se smíchem tišším.
Bouře doznívá, blesk krve mře mi,
vzruch a klid, vše jedno. Obzor žabí.
Skrčen sedím vyzáblý a slabý
v nejčernějším temnu sluje babí.
Bůh je daleko a čert je němý.
56
SUCHÝ ŽLEB.
V zeleni, poupatech mrtvoly vesele chrastí.
Slunce se směje na mne.
Úsměvy klamné.
Slovo je hříchem a ticho je slastí.
Ozvěny vzniku a zániku srážejí vzlety.
Stříbrná kalina
rezavět začíná,
zjasněly nad slunce měsíční světy.
Bolavé dni. Lásky čas čekají lávky.
Páry v údolí lehají.
Očima jiskry šlehají.
Nad skalou vražedně krákají kavky.
Pěšinky prázdně se ztrácejí v lese
s ukrytou touhou žhavou.
Studenou hlavou
ani se vzpomínka nezatřese.
57
Balvany sřícené podťaly břízu mladou.
Konec muce.
Mrtvé dvě mrákotné ruce
na hlavu živou se tiše kladou.
58
Od téhož autora:
Památník a Skokády.
Padavky.
Vašíček Nejlů. Díl I.
Vašíček Nejlů. Díl II.
Satyry.
Elegie.
Panenčiny knížky.
[59]
Tiskem mor. akciové knihtiskárny v Brně
E: pk; 2004
[60]