BABÍ SLUJ.
Zlatá brána boží ještě hoří.
Hvězda klidu na nebeském domu.
Jdeme tmavou stezkou v blesku, hromu
já a Černý do Babího lomu,
oba sklonění a oba choří.
– Smutno člověku se vracet zpátky.
– Ještě smutněji je v božím hrobě.
Protivy je třeba znáti obě.
– Jak je jenom vyrovnati v sobě?
Věčné otázky. A čas je krátký.
– Jedno víš teď: ve vzruchu je štěstí. –
Slova divě s hromem zabouřila,
hvězda za námi se v mračnu skryla.
Čert se zachechtal: V tom naše síla!
V nebi srdce ani nešelestí.
Usedli jsme v sluji. Bouře pěla,
proudy nových vášní lila v zemi.
Zašlý život. Nový tvořil se mi.
Seděli jsme zadumaní, němí,
srdce hřmělo, slova odumřela.
55
Ohledla se radost po člověku,
mžikem jenom píseň zazpívala,
mžikem jen se na mě zadívala,
zatančila srdcem diva malá,
růže nahá v nejkrásnějším věku.
Jemným smíchem Černý usmál se mně.
Na klín usedá mi věďma křivá,
okem zjitřeným se dlouze dívá,
nejkrásnější píseň bídy zpívá,
věčné bídy od počátku země.
Staletí v ní hořce plakat slyším,
bouřit, žít a žádat vykoupení,
toužit po klidu a zapomnění,
tázat se – a odpovědi není –
Černý usmívá se smíchem tišším.
Bouře doznívá, blesk krve mře mi,
vzruch a klid, vše jedno. Obzor žabí.
Skrčen sedím vyzáblý a slabý
v nejčernějším temnu sluje babí.
Bůh je daleko a čert je němý.
56