PROMETHEUS.
Cesta ta je znamenána věky.
Šli jsme z Adamova podél řeky.
Voda hlučela jak bouře z dáli,
divý komoň, když naň vichr vsedne,
hrdličkami slečinky se smály,
tu se rozlétaly a tu stály.
Hory, lesy. Letní odpoledne.
Tvořily se hloučky podle mládí,
cestou dál, jak kde se měli rádi,
vojska dlouhý, pravidelný šik:
předvoj otci, matky zad a strany,
uprostřed pak mládenci a panny,
šepty, smíchy, veselí a křik.
Skály, proud, les hvízdal s námi jarý,
hory zelené až nad oblaky,
hloučky řídly, ztrácely se v páry,
nás dva všichni opustili taky;
9
že jsem tě bral v duchu za bradu,
zůstali jsme trochu pozadu.
Mluvili jsme klidně, vážně,
jen tvůj černý zrak se svítil.
Vzadu dámy tři sta kroků.
Nevím ty – to já jsem cítil:
Prostřed moře lesů na skále vysoké
samoten, zamyšlen, nehybný chmurně se týčím.
Z východu v západ jak slunce se oblohou koulí,
vláknitých paprsků jeho se nejistý chytám,
zklamaný metám je němé hněvivě nazpět.
Z hlubokých údolí když se černo kol rozlije,
šeptám si s vlnkami jeho kadeřavými,
ptám se jich, štkám a s větry zoufale kvílím,
zuřivě drtím je dlaněmi skalnatými,
žádaje marně, zda znova zrozen je člověk
od dob, kdy dovedl k zemi jsem nebeskou lásku.
Vídával jsem na potulkách světem
krásné to zvíře, co Bůh mu dal jméno člověk.
Viděl jsem boje a námahy, blesky a vítězství,
hoře jednou mrtvé, stokrát zrozené,
po mžiku rozkoše bolesti zmocněné k šílenství,
10
zběsile pádící zvěř za pudem smyslným,
viděl jsem duše lidské zedrané v cáry,
palčivou touhu, marnivou žízeň Boha,
kmitavý plamínek touhy malý a marný,
viděl jsem ubohé životy nahé a všední
na krásných tělech, jež cudně si halili v řízy.
Snad lidský soucit zavyl mi ve tvrdých prsou,
že jsem ved’ v končiny země nebeskou lásku,
jediný lék se z mrákoty prodrati k světlu.
A Bůh, jenž přestupky přírody v sobě sám tresce,
lidskou mi duši dal, vtělil mne v tuto skálu.
Kolkolem pustina, bez lidí, jen moře lesů,
pode mnou průhledná říčka a lučina zelená,
na něž se beztvarý usmívám zvědavě s výše.
Jako by hrom brat můj mi polaskal líce,
jako by život se rozproudil v spodinách skály,
jako by na louce za řekou rozkvetl vesmír!
Dívčina lidská tam chodila. S očima černýma,
jaké se rodí jen v nejhlubších propastech planet,
postava bělostně zářící nejčistší hvězdou,
v životné tvary vtělená myšlenka boží.
Ó touho nesmírná! Beztvarý trestem Boha
dívám se z dáli v nesněnou krásu tvarů,
v modravých obzorech tisíc zřím kmitavých obrazů,
11
odstínů jemných, útlých, ideí vzdušných,
protkaných hvězdami září gigantických,
radostmi novými, novými objevy sladkými,
chvějí mnou větry nápěvů vzplanuvších mihem,
neznámých pocitů proud mi zaplavil nitro,
neznámé síly si v citlivém kameni hrají,
v tančícím reji kol jednoho citu se soustředí,
měkký jsem, jako bych dítětem snivým býval,
roztoužen v nejvyšší výšky prostoru hybného,
vyzdvižen v nejzazší možnosti božího bytí,
silný a mohutný s duší vznětlivou, tvůrčí.
Květiny trhá, věneček do vlasu plete,
nyní se letmo zadívá na skálu, na mne,
z prohlubní očí jí vzlétají jiskrní ptáci,
vířivě křídly se týkají skaliny železné,
v níž se zachvívá nárazy srdce mé lidské.
Zmizela. Zítra zas přichází. Vítám ji denně,
stokráte blažený smět se zadívat na ni,
stokráte zdrcený náhlým odchodem jejím.
Blahoslavení, kdož mají nebeskou lásku.
Mají ji lidé? Bloudí tam mezi nimi.
Třeba jen jíti s úsměvem s rozžatou duší,
vzíti ji za ruku a láska vejde k němu.
Bůh ti dej sílu či trest? abys byl skalou.
12
Vyčkali nás. Družka se ti vrací.
Byl hovor hlučný, obzor nevelký.
Pak jsme přišli k letní restauraci
a hráli jsme tam kuželky.