TĚŽKÉ ZPÍVÁNÍ O MÉM SRDCI.
Ještě tě nezabiju, srdce mé!
Nežli nás pohltí stínové němí,
ještě snad hvězdy rozsvěcet budeme,
smáti se sluncem a plakati zemi.
Ještě tě neprodám. Zastav se, Věčnosti,
shlédni se ve snů svých bouřlivém moři,
viz, jak se svíjí šílenou bolestí,
jásá a kvílí a zpívá a hoří.
Všichni tak zoufale spěchají v mrákoty,
padají, rvou se a klikatě běží,
střeštěně křepčí kol sochy lakoty,
ah život pravý, zdravý, svěží!
A hory dřímají, čekají. Tiše se
kolmo výší, bezedně níží.
Kámen strnul. Temno. Čas nehne se,
osud jen dole se táhle plíží.
32
Propastmi přízraků mlhy zdají se,
nehybně stojí vše a přec se kácí.
Proud lidské čeládky beze stop v kraji se
se srdcem zabitým, bezkrvým ztrácí.
Prodej se proto, děťátko nevinné,
na každém rohu ti čekají krámky,
nekvete nic tam, nerodí, nehyne. –
Zamčeno věčně buď sedmery zámky!
Srdce mé, srdce mé, krvavě plápoláš,
vše tvůrčí síly tě proniknou z dáli,
jediným výkřikem do ticha zavoláš,
rozkvetou pouště a oživnou skály.
Osvěžíš vánkem duše, co úpějí,
nová se slunce jim zalesknou třpytem,
nebesa roztříštíš jedinou krůpějí,
propasti osvítíš jediným citem.
Zámky se otevrou, krví čas pohne se,
promluvipromluví němí stínové hlavy,
sobectví roztaví na prvky nové se,
osudy zvrátíš a zažehneš davy.
Synové země mi šeptají proklatí,
pochyby rostou zas, počaly vábit:
33
prodej se, můžeš-li, lépe se prodati,
lépe se zabít sám než se dát zabít.
Stěny mě sevřely, se čtyř stran mátohy
prosí mě, hrozí mně, rozumně mámí,
vzchop se, můj synu a postav se na nohy,
po tom se žebříku vyšplhej z jámy!
Nevěříš? Sedíš tam skrčený, ztracený,
zasmát se neumíš v marnivé muce,
kol hlavy komický věneček zlacený,
srdce své krvavé držíš v ruce.
Nebesa, Bože, prostore, myšlenko,
bolesti, radosti, matko a robě,
vysněný světe můj, ďáble můj, panenko,
všechny vás volám naposled k sobě.
Všichni jste ve vonném háji života
zpívali se mnou píseň jemnou,
kde jaro rozkvétá, kde srdce klokotá,
všichni jste hýřili, vířili se mnou.
Vše bylo zradou, klamem a vidinou,
vymřely lesy a pusto je v kraji.
Vše bylo jámou. Blouzniví zahynou.
Tak mi to rozumní povídají.
34
Srdce mé, náhle tě pravdami spálili,
jsem to já? Cizinec. Zabit. Stůj, změno;
sírnatým tekutým ohněm tě zalili,
zničeno‘s celé, nic nezachráněno.
Flétna se rozpěje, hudec je koupený,
virtuos, srdce mé, tvůj šepot, kde je?
Chrám je pln kvítí, to háje jsou zloupeny,
holými větvemi pravda se směje.
Ba ani ve snu tě neumím najíti,
v života víření, na loktech ženy,
neumím zajásat, neumím zavýti,
sedmery zámky vypáčeny.
Takový konec je: Nevěřte věčnosti,
nevěřte životu, nevěřte v lidi,
nevěřte dobru, lásce a milosti,
štěstí a kráse, všechno šidí.
A měla-li jste kdy ráda člověka,
skryjte své srdce někde v hrobě.
Takový konec. Kdo zabit, se neleká:
Nevěřte ani sama sobě!
35