KNĚŽNA.
Líce dva listy žlutavě bledé,
vlas je spleť keře divoká, snědá,
s horečným plápolem oko hnědé
těkavě krajinou zaniklý život hledá.
Má kněžna paní ke mně jede.
Na alej nahých topolů vjela.
Rudavé chocholy koní vlají,
podkovičky dupotají,
v pustinách parku zámek se bělá.
Stíny chmurné lítají,
maman duše, ďábel papa
jedináčka vítají.
Drobným krokem schody zvučí.
Nedočkavě již mně hapá
kněžulenka do náručí.
42