MORAVA.
I.
I.
Od Pruska bouří to, od Vídně hřímá,
německá kultura královstvím tříská,
moravský šohaj sladko si klímá,
sladko si výská.
Vraždy bez bojů a bez bitev,
žijeme, a přec nám teče krev.
Proklíná chamraď německý pán,
zbytečné cetky řeči jí svléká.
A její zdravá krev sama mu stéká
plnými proudy ve zchřadlý chřtán.
Odbojná hlava do prachu sražená,
i v písni umlká vzpurný hlas.
Občas to po zemi zoufale zasténá,
bolestně zapláče, ticho je zas.
4
Hrůzná je, věčná po zemi noc.
Příšerně chrastí naše kosti.
Marné je volání po spravedlnosti,
lupičské hordy mají moc.
Pustého násilí proklaté nestvůry
na kořist bezbrannou jásavě sletí,
ukradnou všecko ve jméno kultury,
vládu i půdu i matkám děti.
Vraždy bez bojů a bez bitev,
žijeme, a přec nám teče krev.
Věříme v právo, k hvězdám se ženeme,
šilháme, kde nebes brána,
spoléháme v císaře pána,
a bít se nechceme.
Už ani vzkřiknout nemáme síly.
Dobrou noc, národe milý.
II.
II.
V mlhách je kraj. Daleká noc hlídána černými stíny.
Údolí spí. Mrtvě se černají mohutné hory.
Ticho. Jen vlci ryšaví zavyjí táhle
a vyjdou do kraje snícího na lup krvavý.
Teď zemí němou zachvěly výkřiky, lkání,
dušený chrapot, šílený skřek. Hlucho je, pusto.
5
Zabliká hvězda. Slzavá, hasnoucí v dáli se ztrácí.
Rudý se měsíc bojácně unylý k západu chýlí,
v mraku se potápí. Příšerné mrtvo zeje.
Čas stojí. Vlci ryšaví klidně lup tráví.
Náhle tam na horách zašlehne kmitavý blesk,
bez hromu, klidný, zaplane, zazáří děsný a hrozivý.
Zahoří obloha, hrom táhle zahučí z dáli,
na křídlech vichru přikvapí očistná bouře,
za bleskem blesk bojuje s tmou a hněvivě drtí,
sražené smečky násilných dravců před sebou žene,
mizí a k východu osvítí zemi vítězná zora,
líbajíc zlaté slunce, jasný den, světlo a světlo.
A celá země zrozená k životu plna je ruchu,
oddychá volně, silná a jará, bují a kypí,
živelnou prasílou vlastní osvobozená,
na klidném čele rozvahu, v hlubokých očích osvětu,
na rtech měkký úsměv, jasnou hvězdu soucitu
a v rukou jemných tichou práci míru.
Vidím tě, sluneční dni života národu mého.
Spoléhám na tebe, nezdolná sílo horoucí krve.
Volám tě, zářící zoro umění zkvétajících.
6
Věřím ti, mocný génie přírody, odvěčný vývoji,
že námi, skrze nás a pro nás
nedáš zahynouti nám ni budoucím.