PROPAST.
Tak mi srdce v ňadra bilo,
tak mi hlavu zapálilo,
plakat jsem se bál.
Rozřezal jsem na vše strany
staré hnisající rány,
bolem divý, rozeštvaný
zoufale se smál.
Lesy kvetou, ptáček zpívá,
každá pídě bujně živá,
skála rodí, kámen lítá,
země rozkoší je zpitá,
řasy se jí blahem chvějí,
slunce vítězné se k ženě
naklonilo roztouženě,
políbilo lůno její.
Rozkotány světy, kde jsem vlád‘.
Vše je za mnou, co jsem míval rád.
Na věky se, hochu milá,
43
panna s tebou rozloučila.
Nejsi, nejsi mlád!
Stojím na skalině. Propast zeje
mrtvě černá, toužebně se směje,
hluboko, tak přehluboko
jako její černé oko.
Nad propastí bíle kvete keř.
Kdo jsi silný, sílu duše měř!
Černé oko duši jímá,
temnou píseň šveholí,
dole tam se sladko dřímá,
srdce nebolí.
Tma se jako dříve sklene,
oheň divý zchladne,
duše letí, padne,
navždy, navždy zapomene.
Sbohem mládí, sbohem radosti,
sbohem lásko, sbohem bolesti!
Kraji rodný, slunce života –!
Pod strání se pestře mihotá
dívčí šat, jde jasnou zelení,
černý muž jde těsně vedle ní.
Vzhůru kráčejí sem. On se shýbá,
utrh‘ květinu. A teď ji líbá.
Skalina mě kryje. Ještě čas.
Dlouze políbil ji nyní zas,
44
vánkem zaletěl sem její smích.
Hudba smíchu doznívá a skoná,
ohlas její na mém srdci ztich‘.
Bože, je to Ona!
Zatmění. Vše bouří skřípe, hlučí.
Tam jim štěstí hlasně zpívá,
poupě jarní vášní pučí,
ve mně život dohořívá.
Blíží se. Smích zvonky zní.
Ještě pohled poslední.
Rozkoš náhlá tělo zpila,
touhu smrti zastavila,
ještě mžik, ah ještě mžik jen žití,
ráji boží, dej mi chvíli sníti.
Oko se otvírá. A pohled naň,
na jeho úsměv blažený, měkký,
rozeštval bolesti zuřící saň,
pálila, drásala, trhala, bila,
výkřiky němé, zlomené skřeky,
v propast mě odhodila.
Padal jsem zmámený bez hlesu.
A visím šikmo na skalním útesu,
opřený naznak na nízký keř,
45
nade mnou vysoko milenci v úděsu,
pode mnou propasti šeř.
Podivno. Blaze tak, tiše je mi,
jak bych šel lesními alejemi,
dalekou samotou v červnovém lítě,
kde jsem se toulával jako dítě.
Oblohou bělavé obláčky plují.
Dovedu přemítat, uvažuji:
Snad jsem sám o keř se zachytil dlaní,
babyka v pádu mě zdržela maní.
Vy dva tam, lidé dobří, milí,
kterak jste pádem se poděsili!
Mám vás rád. Žijte tu vesele, sladce,
vyřiďte poslední pozdrav mé matce.
Jediná nikdy nezapomene –
A hlele, dvě myši u kořene,
loupají kůru, hlodají, křupou.
Nabruste sekyrku, máte ji tupou!
Jedna je černá, zapadlá hvězda do moře,
druhá je bílá, jako ta nahoře!
Drobí se na skále hlína živná,
hlodají veselo zvířátka roztodivná.
Praská keř; hle ty bílé květy!
na šípku v babyce, nádherné rozpuky,
poslední pozdravy života snění,
vesmír je uchystal k mému potěšení.
46
Na žlutém písku svinuty u ruky
dvě zmije překrásné v slunci se hřejí,
duhové barvy obrážejí.
Nechtějí zlu. Nic se nebojíš,
srdce mé, uštknuto‘s dávno již.
Vztažená ruka je náhodně budí.
Jazýček jemně rozklaný je.
Dávno, co uštkly mě nahoře zmije,
srdce spí pokojně v hrudi.
Všechno je dokola radostně milé.
Všechny ty květy jsou panensky bílé,
jen sem k mé hlavě v červeném plání
šípková růže se sklání.
Jeden vzhled k ní tam, co bývala,
jeden vztah ruky k poupěti,
jediná píseň, co mně ji zpívala,
jediná vzpomínka jejího objetí.
Mihem mnou vášeň projela bolně,
mihem radost žití.
Nakláním růži ke rtům volně,
v růži se rosná perla třpytí.
V krůpěji všechen života med,
vyžít radost jeho,
v krůpěji všechen života jed,
marnost a zánik všeho.
Mírným vánkem srdce chví se,
vlny jeho ztišily se,
47
jezera klid snivý, němý,
v dálce břehu modré lemy.
Mhouřím oči. Jak to slunce pálí,
zaráží se v holé skály.
Vyprahlý je, suchý ret.
V ruce mé je z růže květ.
Vidím jen to útlé kvítí,
rosná perla se v něm třpytí,
vidím jen ji, krůpěj ryzí,
všecko kolem v mlhách mizí,
v širém světě jiná rozkoš není
jen ta rosa pro mé osvěžení.
Vyssál jsem z růže vrchol slasti.
V ráz keř se utrh‘. Padl jsem do propasti.
Vrátil se život? Písně šumné,
závrati zmocněný cit,
požáry srdce, věčnosti kmit.
Ona je u mne!
Je šero kol. Tam světle se skály věží.
Umírám na dně. Ona mi na prsou leží.
Není to jen
přeludu sen.
Je to jejích vlasů záplava,
je to její skráň, je krvavá,
jsou to její ústa, sama líbat chtějí,
otevřela oči, jsou to její.
48
Duše beze slov si šepcí slova,
jediná a nekonečná sloka,
mru a padám do propasti znova,
do jejího oka.
Jdeme spolu po dalekém břehu
štíhlých stromů lesem,
neskonalou lásku, neskonalou něhu
v našich srdcích nesem.
Ruku v ruce tiše jdeme dolem,
věčnost stíny dříme,
nevíme kam, nevíme, co kolem,
jen co v nás je, víme.
Bílý úsvit oko neoslní,
necítí cit bídu,
mlhami se kraje tiché vlní
v nekonečném klidu.
Srdce k srdci, slin se k stínu sklání,
ruka ruku vine,
všecka bolest, všecko milování
kolem břehů plyne.
Prostí sněhobílým křídlem mládí
nad vodami plujem,
co jsme byli, co jsme měli rádi,
pochopujem.
49
Svěžest lilie a růže stáří
novým žitím žije,
její oko čisté sluncem září
a mé lunou nyje.
Plujem spolu kol neznámých břehů
štíhlých stromů lesem,
neskonalou lásku, neskonalou něhu
v našich srdcích nesem.
50