SVATBA.
I.
(Tanec bezbožný.)
Hotovo. Nuž pojedeme? Sláva!
Nelze jinam nežli na Vranov?
Mře tam echo našich sladkých slov.
Matinka jí požehnání dává.
Láska otevře dva životy.
Konec snění, konec dřímoty.
Miládečka má se vdává.
Ženich mlčí, nevěsta se chvěje.
Budoucnost tak plna záhady!
Koně však jsou dobré nálady,
paní Slobodová též se směje.
Sedím na kozlíku, pláči tiše,
srdce moje naposledy píše
zlomek lidské epopeje.
15
Ano, tak to bylo. Bylo není.
Vezu si ji. Škoda člověka.
Kdo ji nesázel, ten neseká.
Pětku vydělám! Ah zapomnění.
Chudý člověk! Nu což! Mám ten nůž?
Sadím hlavu, nepozná mne už.
Kdo se může, ať se žení!
Nálada si tenkrát se mnou hrála.
Sám jsem vinen. K blasfemii sklon.
Osyka. Což sázel ji snad on?
Klopí oči. Ted' se na něj smála.
Sakra! Podzim táhne, vítr sviští.
Srdce naše dole na smetišti.
Nene! Srdce moje skála.
Idiot. Jsem takový už. Dítě.
Marně volám, život uzavřen.
Vzpomene-li na náš krásný sen?
Nenadále štěstí políbí tě,
očaruje zlatá jeho zář,
a ty udeříš je drze v tvář.
Bolest, bolest. Zab se okamžitě!
Bolest dlouhá. A čas neléčí.
Není vůle, není smyslu žití.
Idiot si ztěžka štěstí chytí.
Proklatě! Má obzor jehněčí.
Vběhne na květnaté luhy čísi,
zadívá se, klidně ulomí si
nejjemnější květ, ten největší.
16
Jaké tajemství. Jdou věky v dáli,
naše krev, tak chtivá spojení,
znova v budoucnu se rozpění,
sloučí se, co věčnou touhou pálí.
Brány nebes. Letíme již. Zíráš?
Blesku odvážný, ty neumíráš –
Co to? Krev a nic pak. Což jsme stáli?
Hm. Má hlava. V ruce řemení.
Tyhle pentličky jsou hezké věru.
Panímámo, vdáváme vám dceru.
Kdo nic nemá, ten se nežení.
Ten věneček pěkně zelený,
rozmarynkou hustě pletený,
dává mu ho má panenka pro potěšení.
Kdo ví? Všechno schová černá zem.
Mám ten nůž? Co mě to rozrývá?
Slobodka se hezky usmívá.
Pil jsem. Kuplířka. Nuž pojedem?
Miládečko, pěkně ti to sluší.
Miládečko, mám dnes černou duši.
Ty ho chceš? Tož si ho vem!
Čistá dosud jako jarní kvítí.
Konec loučení. Již sedají.
Zvláštní dost, mé koně řehtají,
paní Slobodové zoubky svítí.
Panenko má, co kdys bývalo,
co nám někdy srdcem zpívalo,
dej mi ještě zachytiti.
17
Nesni, chlapče! Svatba? Plivni. Hnus.
Vyšší světy? Láska? Všední slova.
Nemiluje, kdo si nepochová.
Moci živit. Vzít si. Coitus.
Umět rovně mířit do prostředku.
Opratě drž pevně a máš pětku,
milou k svatbě vézti zkus.
Vždyť jí nemám rád. Jsou muži tací.
Zloba, závist. Sny? Vše odbyto.
Konec konců starost, koryto.
Ženu vydobýt si tvrdou prací.
Nůž? Tím doma zakrojím si chleba.
Slobodka se tomu směje třeba.
Časem síla snů se vrací.
Jedem, jedem. Domovnice mává,
lesy šumějí. Ví o mně už?
Svatba nebo pohřeb? Mám ten nůž?
Mama, papa, Evička i Sláva –
Slečny, ženichu, vy černí hosté,
pána Boha za život jí proste!
Miládečka se mi vdává.
18
II.
(Tanec pobožný.)
Pane Bože, děkuji ti za to,
že zas jedno břímě srdci sňato.
Srdci oddanému lehká ztráta:
vdává se už nevím kolikátá.
19