NAD LOMY ŽIVOTA
Nad lomy života svého stojím
nahý a bledý. Hledět se bojím.
Lámal jsem kdysi balvany ze sebe,
úměrné chrámy vyrostly do nebe.
Pískové lomy, v kaluži voda,
neroste nic tu. Škoda. Škoda?
Bezlistý pahýl, zmořený,
do prázdna klade kořeny.
Tam ještě kříže je relikvie,
pes pod ním do prázdna zoufale vyje.
Otravný chleba dým vleče se tudy
šedivou jesení přes vlhké hrudy.
Nezvučný a těžký vzduch,
v prázdném těle prázdný duch.
7
Nad lomy života svého stojím
nahý a bledy.bledý. Hledět se bojím.
Illuse dávné teď projel mnou hvizd:
Rodit. Druh zachovat. Šero hnizd.
Poslední sílu svých hlubin jsem vzal
a zbytky skal svých jsem navrtal.
Nad lomy rudý blesk se kmit’,
písčinu tříští dynamit.
I zbytky mé se v chaos mění,
staviva není, síly není.
Duše se před vlastní jsoucností skrývá,
troska mých lomů si tesklivě zpívá.
Staletí vlekou se zdlouhavé nudy
šedivou jesení přes vlhké hrudy.
Zrcadlem oblohy, zrcadlem země
obrazy šlehají rušivě, temně.
Zježené nestvůry, rytíři ctnosti,
ubohých reform vybledlé kosti,
Rouhavé modly, vznešené rumy,
zaniklých bohů sobecké dumy,
Hnijící státy, cesarů kopyta,
jezera hořkosti, slzami zalitá,
Ubité pravdy, slunce šklebící,
upjaté zraky k bledému měsíci,
8
Něco, co není, pak přijde a žije,
rve se tu chvíli a na konec shnije.
Nad lomem života bled jsem stál,
starý Stín Kainův ve mně se smál.
K nebi mnou mrštil, bych život mstil,
před tváři boží mě opustil.
Na zemi nohou, v nebi okem,
vzepiatý stál jsem před svým sokem.
Poddajná země, co kdys duší vřela,
před bohem spadla mi, odumřela.
Šílený smích mi na rty sed’,
bohu jsem kletby ve tvář met’:
Hledá se neznámá veličina.
Dvojenče, bože, slyš svého syna!
Tam dole modlám tvým tančil jsem křepce,
zákony přírody krmil’s mě, slepce,
vůli svou psal jsi mi v hlinité čelo,
krvavým znamením pudu se rdělo,
do rájů vodil’s mě blahosklonně.
Ve snu’s mi našeptal, bych nestál o ně,
popřel je, chytře však dal jsi mi tušit,
že bych snad někdy moh’ na brány bušit.
Pánem’s mě učinil nad bratry slabými,
již němě kývají hlavami chabými,
vraždit jsem musil je, chtěl-li jsem žít,
tisíce viděl jsem nadarmo mřít,
zoufalství první mi vskočily vrásky,
když’s duši símě dal bratrské lásky.
Za nocí stříbrných tam dole v životě
jedu’s mi namíchal o zemské nicotě,
9
zákony země mi zvolna odkrájel,
přilétal’s ke mně, věrou mě opájel,
havranním vřeskem mě od ženy budil,
objetí její mi proklel a znudil,
hymny pěl o sobě nelítostné,
v asketů jeskyně ved’ chmurně ctnostné.
Volavko nízkých, maličkých, pokorných,
zpátky ti darů tvých házím potvorných.
Slyš píseň nohsleda bídného ničemnou!
Ty nechceš? Tváře své nekryj přede mnou.
Proč nutno krmit krev, hádanko všemocná,
proč duše svíjí se znavená, nemocná,
proč tvořit nesmí též, proč se jen drtí,
proč musí nicotně báti se smrti,
v prachu se plaziti, proč ne v tvář tváří,
proč neví, zdali jest, tajemný lháři?
Proč měříš čas? Proč jsi čáru snes’ mi,
za kterou myšlenka zaletět nesmí?
My, koleno nevěřící, mřivé,
hnáty své ti zpět házíme křivé,
plémě nedůsledné, znechucené,
nechcem’ duše, tobě posvěcené,
my, tvé dílo umělecké, Pane,
nejvyšší, nejčistší, komplikované,
my, tvoji otroci, zdrcení, zničení,
s rozbitým rozumem spíláme stvoření.
Nebeský pane, hvězdný a žárný!
Hle, já, tvé slunce, hle, syn tvůj zdárný,
jenž se ti k vůli s rozkoší zabíjí.
Rafije tvá už dvanáctou odbíjí.
Rozmetá syn tvůj, tvé milounké zboží,
do úhlů světa tvá písmena boží.
10
Nohu ti člověčí nastaví, skloní,
pádem se nebeským přelomíš o ni.
Tvou hlavou smýkat beztrestně smím.
Zab mě, však věčně nejsem tvým.
Na kraji věčnosti vypiat jsem stál,
po lidsku divoce bohu jsem lál,
s širokým okem a vztaženou pravicí,
zhrdání životem a pýchu na líci.
Čekal jsem, až mlh se rozstoupí kruh
a mstivou rukou mě zasáhne bůh.
Rozstouply mlhy se, vyšel z nich
stařeček sehnutý, bílý sníh.
Vychrtlé tělo, belhal se blíž,
po straně mošnu, na bedrách kříž.
Zbrázděná tvář, ssedlá krev na ní,
slepý se potácel nemaní, maní.
A s kříže, jak ho za sebou vlek’,
proud slzí lidských kapal a tek’.
Šel mimo, přešel mne, jen se zapotácel,
v nejbližší mlze se zvolna ztrácel.
Přelud a představa dětství zbylá
zoufalou duši mou oněmila.
Oko se sevřelo, vzdor mi svadal,
s okraje věčnosti k zemi jsem padal.
Skrčený, nízký, trpce jsem let’
do lomů života zpět.
11