ELEGIE
PRAHA
MODERNÍ REVUE
32 POŠTOVSKÁ ULICE 32
MCMIII
[3]
Knihtiskárna Dyk a Ryba v Praze-Vršovicích
[4]
VIKTORU DYKOVI
J. H.
[5]
NAD LOMY ŽIVOTA
Nad lomy života svého stojím
nahý a bledý. Hledět se bojím.
Lámal jsem kdysi balvany ze sebe,
úměrné chrámy vyrostly do nebe.
Pískové lomy, v kaluži voda,
neroste nic tu. Škoda. Škoda?
Bezlistý pahýl, zmořený,
do prázdna klade kořeny.
Tam ještě kříže je relikvie,
pes pod ním do prázdna zoufale vyje.
Otravný chleba dým vleče se tudy
šedivou jesení přes vlhké hrudy.
Nezvučný a těžký vzduch,
v prázdném těle prázdný duch.
7
Nad lomy života svého stojím
nahý a bledy.bledý. Hledět se bojím.
Illuse dávné teď projel mnou hvizd:
Rodit. Druh zachovat. Šero hnizd.
Poslední sílu svých hlubin jsem vzal
a zbytky skal svých jsem navrtal.
Nad lomy rudý blesk se kmit’,
písčinu tříští dynamit.
I zbytky mé se v chaos mění,
staviva není, síly není.
Duše se před vlastní jsoucností skrývá,
troska mých lomů si tesklivě zpívá.
Staletí vlekou se zdlouhavé nudy
šedivou jesení přes vlhké hrudy.
Zrcadlem oblohy, zrcadlem země
obrazy šlehají rušivě, temně.
Zježené nestvůry, rytíři ctnosti,
ubohých reform vybledlé kosti,
Rouhavé modly, vznešené rumy,
zaniklých bohů sobecké dumy,
Hnijící státy, cesarů kopyta,
jezera hořkosti, slzami zalitá,
Ubité pravdy, slunce šklebící,
upjaté zraky k bledému měsíci,
8
Něco, co není, pak přijde a žije,
rve se tu chvíli a na konec shnije.
Nad lomem života bled jsem stál,
starý Stín Kainův ve mně se smál.
K nebi mnou mrštil, bych život mstil,
před tváři boží mě opustil.
Na zemi nohou, v nebi okem,
vzepiatý stál jsem před svým sokem.
Poddajná země, co kdys duší vřela,
před bohem spadla mi, odumřela.
Šílený smích mi na rty sed’,
bohu jsem kletby ve tvář met’:
Hledá se neznámá veličina.
Dvojenče, bože, slyš svého syna!
Tam dole modlám tvým tančil jsem křepce,
zákony přírody krmil’s mě, slepce,
vůli svou psal jsi mi v hlinité čelo,
krvavým znamením pudu se rdělo,
do rájů vodil’s mě blahosklonně.
Ve snu’s mi našeptal, bych nestál o ně,
popřel je, chytře však dal jsi mi tušit,
že bych snad někdy moh’ na brány bušit.
Pánem’s mě učinil nad bratry slabými,
již němě kývají hlavami chabými,
vraždit jsem musil je, chtěl-li jsem žít,
tisíce viděl jsem nadarmo mřít,
zoufalství první mi vskočily vrásky,
když’s duši símě dal bratrské lásky.
Za nocí stříbrných tam dole v životě
jedu’s mi namíchal o zemské nicotě,
9
zákony země mi zvolna odkrájel,
přilétal’s ke mně, věrou mě opájel,
havranním vřeskem mě od ženy budil,
objetí její mi proklel a znudil,
hymny pěl o sobě nelítostné,
v asketů jeskyně ved’ chmurně ctnostné.
Volavko nízkých, maličkých, pokorných,
zpátky ti darů tvých házím potvorných.
Slyš píseň nohsleda bídného ničemnou!
Ty nechceš? Tváře své nekryj přede mnou.
Proč nutno krmit krev, hádanko všemocná,
proč duše svíjí se znavená, nemocná,
proč tvořit nesmí též, proč se jen drtí,
proč musí nicotně báti se smrti,
v prachu se plaziti, proč ne v tvář tváří,
proč neví, zdali jest, tajemný lháři?
Proč měříš čas? Proč jsi čáru snes’ mi,
za kterou myšlenka zaletět nesmí?
My, koleno nevěřící, mřivé,
hnáty své ti zpět házíme křivé,
plémě nedůsledné, znechucené,
nechcem’ duše, tobě posvěcené,
my, tvé dílo umělecké, Pane,
nejvyšší, nejčistší, komplikované,
my, tvoji otroci, zdrcení, zničení,
s rozbitým rozumem spíláme stvoření.
Nebeský pane, hvězdný a žárný!
Hle, já, tvé slunce, hle, syn tvůj zdárný,
jenž se ti k vůli s rozkoší zabíjí.
Rafije tvá už dvanáctou odbíjí.
Rozmetá syn tvůj, tvé milounké zboží,
do úhlů světa tvá písmena boží.
10
Nohu ti člověčí nastaví, skloní,
pádem se nebeským přelomíš o ni.
Tvou hlavou smýkat beztrestně smím.
Zab mě, však věčně nejsem tvým.
Na kraji věčnosti vypiat jsem stál,
po lidsku divoce bohu jsem lál,
s širokým okem a vztaženou pravicí,
zhrdání životem a pýchu na líci.
Čekal jsem, až mlh se rozstoupí kruh
a mstivou rukou mě zasáhne bůh.
Rozstouply mlhy se, vyšel z nich
stařeček sehnutý, bílý sníh.
Vychrtlé tělo, belhal se blíž,
po straně mošnu, na bedrách kříž.
Zbrázděná tvář, ssedlá krev na ní,
slepý se potácel nemaní, maní.
A s kříže, jak ho za sebou vlek’,
proud slzí lidských kapal a tek’.
Šel mimo, přešel mne, jen se zapotácel,
v nejbližší mlze se zvolna ztrácel.
Přelud a představa dětství zbylá
zoufalou duši mou oněmila.
Oko se sevřelo, vzdor mi svadal,
s okraje věčnosti k zemi jsem padal.
Skrčený, nízký, trpce jsem let’
do lomů života zpět.
11
LÉTAVÁ KOLÉBKA
Vidíš ty myšlenky nocí se chvěti,
zářivé, dětské vločky světla?
Planeta bludná vesmírem letí,
snesla se, šikmo zas kosmem vzletla,
kolébka božích dětí.
Jak hejna dotěrných tiplic se tlačí
kolem ní mihavě tlupy,
čekají, bzikají, supí
boží vykladači.
Spadne-li vidina čistá, ryzí
s kolébky, jenjen se mihne,
již v ústech lačných zmizí.
Myšlenka zdárně se zpracuje v břiše,
lidsky se střihne.
Nový bůh do hvězd se vpašuje tiše.
12
KLEKÁNÍ LIDSTVA
Zvonilo klekání, zvonilo,
děvčátko po břehu chodilo.
Do vody klekání padalo,
děvčátko pro ně plakalo.
Ach, kterak možno živu být,
když víra šla se utopit?
Zvonila tolik mi staletí,
což možná novou stavěti?
Bez ní? Ne, tolik lahody – !
– Děvčátko spadlo do vody.
13
PASSIVUM
Ne, nezlob se, pane člověče,
co chtělo žít, nuž, ať to uteče!
Na vlnách se koupat, na ňadrech se houpat?
Eh, konečně se všecko setřese!
K odříkání suše stoupat
učte se.
Bít se nudí, sníti studí;
rzivý meč nechť trčí z hrudi!
Rozumní ať si útočí!
Ženou se, střílejí z děl,
a nikde nepřítel,
prázdná úbočí.
Nikde i vaše božstvo hrozící,
bůh mlčí – jako vždycky.
Tož jděte romanticky
se dívat k měsíci!
14
VYZNANÍ
Příteli suchý, neceňte zubů,
vzal jste mi dost již, proč stále brát?
Ze země prch’ jsem – a teď i na palubu – ?
Táhněte, prosím, než začnu sakrovat!
Krvavé zuby, co jim dát?
Příteli suchý, zavřete hubu,
nemám vás rád.
Před mým zrozením na sto let
čekal jste klidně a dočekal přece:
přišel jsem. Dětský jste zakous’ mi vznět,
do dusné zavřel mě klece.
Učil jste hafat mě podle sebe,
se psy se klanět, psí znát nebe,
pekelné děsit se pece.
S vámi jsem vyl, ba, dle psího zvyku
hladce jsem obrousil leckterou kliku,
stoupal jsem výše v přízni vaší,
často i horkou polykal kaši,
vysokou dělal politiku.
15
Ostré mi mezitím narostly zuby,
nevinných zakous’ jsem – v před! jen v před!
konečně do vaší slečny Čuby
zamiloval jsem se, sved’ –
Příteli suchý, nutno prosit,
nezpůsobnému odpusťte tónu!
Je z doby všedního babylonu,
kdy ohon psí jsem přestal nosit.
Ve vašich sférách, to konstatuji,
pravé jen, půvabné vlnky plují.
Že jsem ji sved’, bylo vaše přání,
ostatně psí to milování
ad alfa (psí dámy jsou nestálé)
a svatba měla býti finale.
Náhle (ví Ďas, nejsem vinen) k mé škodě
žalostný konec té periodě:
má prvotní, plebejská nátura mrch
zbudí se ve mně, já před svatbou prch’.
Příteli suchý, dlouhé drápy máte,
zuby hezky zostra zatínáte.
Začal jste chutnati nejprv mé tělo
(maličkost, jen deset jar),
když už se pouze hýbati smělo,
mých zlatých zámků zbořil jste pár
a kudy unikám, za mnou se ženete,
od vraku snů mých se nehnete,
čekaje s tlamou krvavých zubů,
až spadne poslední přes palubu.
Modlu jste vyrval, již vzýval jsem se psy,
(byla přec vyšší kvality,
unášel věrou hled její zlatitý)
16
snědl jste ženu mou, krásnou Skepsi,
(dívka drásavá byla,
žena však roztomilá)
stín můj kdes plove zabitý,
mé extrémy i všecky všednosti
zchrupaly s báječnou libostí
zuby vaše prokleté,
nelze víc rvát.
Příteli suchý, hluchý, táhněte,
nemám vás rád.
17
MAJÁK
Nad vlastním smíchem dozněl smích.
Teď vzhůru, nad propasti,
nad sídlo zlých!
Za sedmi světy v končinách strasti
stavěl jsem tvrz ze zločinů svých.
Pamět má horečná, neuvadlá,
všechny je, přes vůli čilá,
z propastí vyvážila,
k zločinu zločin balvanem kladla.
Kolik tu zápasů, ospravedlnění,
kolik tu výčitek, výkřiků ruší,
kolik tu zborcených illusí, snění.
Hotova tvrz. Nad baštami vysokými
klna si rozžal jsem duši.
Hořím tu majákem zločiny svými.
18
DLUHY
Mám dluhy kleté, denně hvízdám si je,
chci přetít je a rostou v pevné kruhy,
chci uniknout a syčí žluté zmije:
Plať, člověče! Já bojuji boj tuhý,
pln smělosti a plný apathie.
Jsem času dlužen, prostoru i bohu,
ti bičují mne hranatými sluhy;
rád platil bych, rád smyl ty lidské dluhy,
a bez řetězu volně zvedal nohu.
Tak rád bych tučným darmošlapem zíval,
žil bez šepotu, co mi péro vtiská,
nad hochem svým své ženě prostě zpíval.
A dluhy mám. Mám bratry lačné, suché,
jim krví platím – píseň hřeje, výská –,
mám dluhy staré, věřitele hluché.
19
TOLIK TOHO
Mám tolik květin a nechtějí kvíst,
mám tolik hvězd a nechtějí blýskat,
mám tolik lvů a nechtějí hrýzt,
mám tolik myšlenek, nechtějí výskat,
mám tolik přátel a chtějí mě sníst.
Mám tolik království, nechtějí krále znát,
nechtějí platit daně,
mám tolik pámbíčků, dal jsem hodně za ně
a mám je všechny stejně rád.
Mám tolik žen jako turecký král,
milounkých – někdy jen jsem od nich bit –,
tolik žen krásných – čert je vzal!
Mám tolik barev na své zlomené paletě.
Mám tolik slz a nechtějí mne opustit
za nic na světě.
20
BÍLÝ KŮŇ
Za vodou vodičkou na pažitě
v doškové chaloupce samotno dítě.
Na nebi ponejprv hvězda se usmála,
od lesa k chaloupce bílý kůň přicválá.
Zařičí, pěkně sehne se ti,
s děťátkem přes pažit do lesa letí.
Alejí vysokou cesta je hezká,
dítě si zpívá a ručkama tleská.
Shořely, pohasly hvězdy bledé,
bílý kůň k chaloupce zpátky jede.
Zařičí, pěkně sehne se ti,
samoten přes pažit do lesa letí.
21
Za vodou vodičkou na pažitě
v doškové chaloupce samotno dítě.
Nečeká, k lesu se nedívá,
jen starou hlavou si zakývá.
„Tak – tak“ a k zemi se kloní.
Bílý kůň v lese se honí.
22
HLIŇÁK
Pod lesem tenkým, březovým
– milířů nad ním táhne se dým –
zapadlé místo se rudě plamení;
rumy zdi, trávník, krtičiny,
šípek, kaluž, trocha hlíny,
něco kamení.
Trosky práce chudých lidí,
vítr je odnes’ někam dál,
kaluž, jich slzy, hýbat se stydí,
hrnec v ní vězí, chleba král.
Krtek tu ryje, pták nad ním zpívá,
nebe se jasně pousmívá
na vlastní obraz: života kal.
Šťastný tu krtek žížaly loví,
ptej se ho, proč, snad ti poví,
udiven zadívá se snad
na hlínu vyrytou nepohnutě,
pak řekne něco jako: hlad,
a žížalu zchřupne chutě.
23
OČISTA
Přihnaly se odkuds vody –
v úměrných květnicích tolik škody!
Zafičely horské mrazy –
zebe vás do teplých duší, drazí?
Neznámých ruk biče zasvištěly –
proč byste, mí silní mistři, se chvěli?
Zamih’ se jezdec na bleskovém oři –
chrámy se boří, Sodoma hoří!
24
MODERNÍ LIST
To drama suché, žití výsledek!
Já přece nebyl prvý, jenž Vás líbal!
(Snů kadetních to nějaký byl rek,
co nad poupětem poprve se shýbal.)
Vy štolu chcete? Skok v tmy zoufalý.
Nu ovšem, podzim, maman nutí.
Mě? Ne, snad zbylo něco krasochuti!
A my dva již jsme dohráli.
Je pravda, zvykli jsme si v málo dnech
se korsem večer zavěšeni vléci,
tak romanticky žvatlat o květech,
noc spolu žít a jiné nudné věci.
To okno v zahradu, zkad vánek vál!
Já zpíval, Vy jste snivě hrála,
a maman vedle klidně usínala,
my žili, což! – již nelze dál.
Má dívko luzná, znáte sváděti,
sto tisíc, vnadná žena, vábná renta!
25
Klid domácí a naděj na děti,
ah jaké kouzlo žití pro suplenta!
Psy, koně, kočár, villu za městem,
být v brzku místní veličinou,
mít pletky ctnostné s prima ballerinou,
zvát na večírky města crême!
Hm, líbí se mi s Vámi sděliti,
že včera noc mé odzvonila lásce,
že přestat nutno neb se střeliti,
že s doktorem A. prohrál jsem Vás v sázce.
On přijde. – Mně jen zbudou poupata,
Vy znáte je, té dívky skromné;
je chuda, srdce však má celé pro mne,
blesk černých očí, duši ze zlata.
26
MILADA F.
Etheru zjev (a bouří krev),
kněžnou se nese na prvním plese
Milada F.
Kolem ní jepice, galánci z ulice:
pardal, tři tygři, jeden lev;
co růže tváře, co slunce záře,
očima blýská (klarinet výská)
Milada F.
Z náručí do náručí.
Tolika těl oheň, smyslný zpěv.
Tam v koutě sálu medvěd si bručí:
Ach! Ach! mám z tebe strach,
ach jak tě miluji, Milado F.
Je všední konec té baladě:
K ránu již s druhy u vítězné náladě
v pokoutní kavárnu zapadl lev,
medvěd se městem toulal nadšený trochu,
s líbezným úsměvem o synthesi všech hochů
snila Milada F.
27
ELEGIE STAROMODNÍ
Proč vyrostla’s kouzlem před očima mýma
a z lesů mne vyvábil sladký tvůj hlas?
Tam zabité štěstí mé v zákoutí dřímá.
Proč odtamtud ven mě zlákala’s?
Pojď, tolik to bolí, šáteček smoč,
ten bílý šáteček lásky
vlož na čelo sem, kam vdechla jsi vrásky,
a řekni mi: proč? ah, proč?
Kde jsi? Ty kveteš? A komu?
Oh, odveď mě do lesů, domů chci, domů,
jen bílý mi šáteček stoč!
Já srdce měl někdy a ty’s mi je vzala,
i úsměv můj, mládí a radosti zvuk,
ty’s zářící kdysi mě zavolala
tak bělostná, nahá v zeleni luk.
Nezkušené ptáče z houštiny ven
tak vyletí za muškou zlatou..zlatou...
Teď nad stopou stojím nad zavátou,
jsem rozteskněn, rozdrcen, uděšen,
o, řekni mi, já se vrátím zpátky,
28
o, řekni, že sen to byl prchavý, sladký,
o, řekni, že sen to byl, sen.
Ty mlčíš. Ty květinou hýčkanou, luznou
se směješ, ty měníš své hříčky a motýly,
teď hocha máš, hejska zas s hlavou nuznou,
teď na řadu přijde pan komisař otylý,
zní kouzelným proutkem času švih,
ty důvěru máš, ty se bavíš,
ty výchovou dětí se neunavíš,
tvůj mužíček chorý dávno ztich’,
on dal ti vše, co ti mohl dáti,
jsi počestná žena, vzorná máti,
a co se šeptá, klep je, smích.
Chci slunce, ven, bystřiny, jedle a smrčí,
chci toulat se opět sám, chci vůli svou. –
Kde jsem? To tramway tak protivně hrčí
a poduška bílá pod hlavou.
Je těžko, když nežil jsi, tak těžko mřít,
a mnohá se nežitá proklíná chvíle.
Hm, umírám v čas a roztomile,
je k smíchu jedle a bystřiny chtít.
Zde skleničky na stolku, jen slaboch reptá.
Teď dušený smích a vedle se šeptá,
pan komisař přišel nás navštívit.
29
ČERNÁ BALLADA
– Bůh neví –
To nebyl On, jenž srstí vzrostlý, lepý,
svou ruku vedle mé klad’ v orudí,
to nebyl On, jenž na travnaté stepi
svou drsnou rukou bil mne do hrudi.
Jenž zlomil mě, až krev má čerstvá rudě
květ polní rosou jarní zkropila,
jenž soka zničeného odkop’ v nudě
a rázem chtění zvrátil opilá.
Sok (odcházeje):
Prominutí – nemohl jsem za to.
Chtěl jste žíti příliš divoko.
Račte nyní něco moderato.
Finis nejlepší je rokoko.
– Ona ví –
– To místo známé, květy poseté,
sem vedle mne si opět sedněte!
30
Tak. Jako vždycky zas se nahněte.
Dech poslední chci vyssát z poupěte. –
Oh, moje dívko krásná, spanilá,
je čas již, abyste se vrátila!
To místo krásné, krásné – prokleté!
O, rcete mi, zda plakat budete?
Vše ztraceno. O, hvězdy, zhasněte,
o, hvězdy krásné, hvězdy prokleté!
31
PRODEJ
Tolik písní bolu,
radosti jediná nota,
jediný hles.
Jeli jsme spolu
po sáních do života,
já jsem tě prodávat vez’.
Severní vítr skučel,
městský trh z dálky hučel.
„– Ty – zpátky k nám
pojedu sám.
Peněz je třeba, někdo tě koupí,
láska nám nestačí již,
pro život lásky cit je skoupý,
a pak ty šelmy – víš?“
– Hle, ta šedivá nebesa –
„Vrátím se do lesa,
32
ve známém na tě úkrytu
co večer čekám za svitu –“
– Ty zvonky divně klinkají –
„Až tě tam vyssají,
nu – přijď a zavolej na kraji –“
– Topoly kolem plakají –
„– přiběhnu pro tě, pěkně ti ustelu –“
– To hřbitov při tom kostelu? –
„– přijď ke mně do lesa mřít;
zlomený už se nezlomí,
zlato mně otvory svědomí
ucpe – – hřbitov? může být!“
– Proč asi skřehce to káně? –
Uprostřed trhu stanuly sáně,
usedla žena na rohoži,
přiběhl kupec, prohlédl zboží,
zaplatil dobře a odjížděl s ženou,
s mou ženou snivou, němou.
Sáně mé v let
letěly zpět, daleko zpět,
po hladké cestě umrzlé,
kde dosud slzy mé ženy se leskly.
Skuhraví ptáci nápěvy zlé,
bodavé vřeskly,
černí ptáci, ni jeden bílý.
A sáně mne nezabily.
33
Před lesem obludy křivé
čekaly, šelmy chtivé.
Hodím jim zlato a vyskočím ze sání,
studeným lesem mé svědomí uhání
k brlohu, kde jsem jí zpívával jemně.
Studený brloh, brloh feny.
Tu čekám volání prodané ženy,
až přijde umřít ke mně.
34
OD TÉ DOBY
Den léta plouží se, tak horký, líný,
jak zmije lesklá v slunci seschlou travou.
Zde v úvalu kdys mezi žluté blíny
jsem položil se s rozpálenou hlavou
a nohy mezi ostny ostružiny.
Tu čekal jsem: snad přijde, vytrhne mě!
Mne vezme za ruku, já vstanu, půjdu za ní,
zas budu žít. A nepřišla má dobrá paní.
Čert rohatý sem přišel, used’ ke mně.
Ten dobráček, ten hodný, pestře malovaný,
byl jako já a úsměšek mi dával,
jed z blínu vymáčknutý, ostrý, na mé rány.
Z těch dob vždy čert ohnivý, něm a tich,
když rány sypaly se, u mne stával.
Z těch dob můj horký dech a hořký smích.
35
MLADÁ ŽENA
– Kde jsi, má Andulko, kde jsi byla,
že si’s tak sukýnku orosila?
Mé ruce sedřené laskat tě chtěly,
děťátko plakalo na posteli.
– Byla jsem, pantáto, za vesnicí,
husy se rozběhly po pšenici.
Jak jsem je s Jeníčkem vyháněla,
celou jsem sukýnku zamáčela.
36
NEMOCNÝ VLK
Kde je zas konec mé ženě?
Přijde, a ptám-li se, mlčí.
Dává mi polibek denně
na ústa vlčí,
polibek lišácký, zatraceně!
Studené doupě, smrt číhá.
Ta, jež by mohla mě zhojit,
na korsu sukýnky zdvihá:
„Pojďte se spojit, ach spojit!“
Hou hau! mé srdce! hý há!
Bezesné noci. Prý loví!
Kůstky mi nosí. K vytrávení.
Kdo pěknou šunku jí, kdo ví.
Jak slyším, dala již na modlení
a roní slzy vdoví.
Přišla. Spí. Hodiny minou.
Má? Smích! I ve snu má soka!
Hrdlo jí zlomil třtinou,
krev teplou žíznivě loká
a s krvi slzy se řinou.
37
HUDLAŘOVA DCERA
Na stepi obývá chýši šerou
šedivý hudlař se svou dcerou.
Den a den sedává u chaty,
na písně pramen bohatý,
zpívá je pocestným kolem se beroucím,
zpívá je větrům kolem se ženoucím,
zpívá je volné dravé zvěři
a své krásné němé dceři.
Laciné písně, vítr je vyje,
na horách v dálce do skal je ryje,
v údolí davu rozčeří krev.
Časem jezdec písní jatý
shodí s koně pásek zlatý,
na stepi stane lev;
píseň zní dál, větrům, bouři, zvěři
a hudlařově němé dceři.
Bývaly doby, mladistvé snění,
zpívával písně celému kmeni,
38
houkaly pušky, jásavý zpěv
vodíval národ do bitev,
vítězně bouřil, šepotal v míru
v okruhu panen a bohatýrů;
svých písní blesk, ohnivou pannu,
uvedl pyšně do svého stanu.
Z výpravy vítězné vrátil se kdysi:
svázané dítě u sloupu visí,
bez řeči, ústa zkrvavena,
a pryč jest jeho mladá žena.
Pohasl, oslepl, osaměl,
své němé dceři písně pěl.
Ah, jeho štěstí, kde pohřbeno leží?
Hle, dnes kol chýše kůň úprkem běží.
Osmahlý muž na něm ženu chová.
A dvakrát zahoukla puška čilá.
To poprve opět promluvila
němá dcera hudlařova.
39
ELEGIE O ZNÁMÉ PÍSNI
Rád slyšel bych tu tklivou píseň tvou,
o zpívej mně ji, zpívej,
tu píseň umírání bolestnou.
Ah, nevzpomenout, zapomenout na ni!
O, zpívej mně ji, zpívej,
mně bude sladká píseň umírání.
Noc letní, láska, dítě, lidé, hlad,
o, zpívej mně ji, zpívej,
tu tklivou píseň slyšel bych tak rád.
My naše slzy prodávali za ni,
o, zpívej mně ji, zpívej,
tu tklivou píseň svého umírání.
40
POHÁDKA
Chci říkat pohádku bílou.
Sešel se milý s milou,
za ruku měkkou ji bral
a tak jí povídal:
– Panenko, těžko povědít,
se světa musím odejít.
Na tom světě hlava bledá
darmo duši pokoj hledá.
Hlava hoří, srdce burácí,
hlava bolí, srdce krvácí.
Tak si spánembohem dali,
rozešli se, zaplakali.
Sedm zim se obrátilo,
hocha panně nevrátilo.
Noc letěla z černých lesů:
– Pokoj dobrým lidem nesu.
41
Nečekej ho, zemské kvítí,
na nebi tvůj milý svítí. –
Na zemi bolest a smích,
na zemi radost a hřích.
Noc černým křídlem hýbá.
Na nebi hvězda hvězdu líbá.
42
ELEGIE KLIDU
Jak lekníny dva jsme skláněli k sobě hlavy,
kolem nás hladina rybníka,
oasy zelených, srdcových listů,
pod námi vířil život.
Jak oči dvě mrtvé dívali jsme se v před
do dálky neznámé, nám všední,
hleděli dovnitř jsme v prahorní skály
svých vybledlých duší.
Krev tu nebouřila v kaskádách potoků horských,
život tu mřel, skály se drobily zvolna,
skály bez mechu, bez kapradí,
prahorní skály našich duší.
Jak milenci dva za ruce jsme se drželi
druh o druhu nevědouce,
chladně jsme zírali v kameny
ustrnulé svých vášní.
43
Jak ptáci dva tažní loučili jsme se s domovem,
kdejaký chvatně jsme prohledli koutek,
bojů a útrap vyschlé peřeje,
pak němě jsme vzletěli.
A tiše jsme, dojatě před černou stanuli stěnou,
skrze niž průlina úzká, čtverhranná
před námi zela,
taková právě jako hrob.
V průlině země čerstvá a nahá se černala,
rozvírala chtivě bezedná ústa,
v ústech zuby bělavé oblázky,
mezi nimi bláto a kal.
Jak dým jsme v ní mizeli za ruce se držíce
pevně a křečovitě, dým našich těl
šířil se, mizel dále, dál,
jen ruce se pevněji tiskly.
*
Tvá ruka se zeptala tisknutím za věky jednou:
„Stojí dosud naše skály?“
,Ještě!’ – „A děti?“ – ,Jěště!’
a snili jsme dál.
Nevím, snad dnes, snad včera tvá ruka se zeptala,
má řekla: ,Už ne!’ –
poslední stisknutí, země se zachvěla,
ruce se pustily navždy.
44
LÁSKA
Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
V horečném úpalu zápasů zlých,
v samotě jeskyň vyrostla ve mně,
vidina lidská, tajemství země,
hlinitý hřích a ducha smích,
v tvoření tmách, v rozmachu dolů,
leptaná zákony podvědomými,
jiskra proniklá chaosem, dýmy,
věčného tvaru tucha,
krása urvaná vítězstvím bolů
končinám slepého Ducha.
Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
Člověče boží, sluho chleba svého,
hříčko osudu mátožného!
Dej ruku na srdce, snad dosud bije,
snad dosud cítí, snad dosud žije,
45
snad dosud zpívá píseň dlouhou,
odvěkou milosti touhou.
Svět je zlý! ty znáš tu kletou větu.
Hlavu skloň a sni, dej vale světu!
Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
Zmořeni se bídně plahočíme,
pustou plání světa spolu sníme.
O ni pod nebem jsem zápasil,
vyhrál jsem, a bůh se křivý mstil.
Dobrý v dobrosti své nahotě
na tělech nám mstil se, na hmotě.
Usedáme sami v pusté pláni,
k sobě stuleni a zadumáni.
V našich duších v plné světla síle
rozkvetly nám symboly dva bílé.
Hmota zmírá, živý kvete květ,
nezná bůh ho ani jeho svět.
Znova zvedáme se, znova sníme,
znova za skalinu zacházíme.
Přes pláň pustou, skálu, úbočí,
kde skřek, výsměch větrem šlohá,
zchřadlou ženu nesu v náručí,
jediného bohaboha.
Nízkou massou cesta točí se,
hmota zhrblá, rána zeje,
ale z její krásných očí se
dosud štěstí směje.
Ještě jedno příkré úbočí,
cestou tvrdosti a bolu,
46
naposled si hlednem’ do očí,
zvítězíme spolu.
V molocha pak propast prokletou,
ať si ztráví kosti zbylé!
Na věky však vzdorně pokvetou
symboly dva bílé!
47
NA PRAHU ŽIVOTA
Zlou cestou, divokými skalami,
kde touha usýchala zmámená
a vzdechy rostly z temných propastí,
přes lesů vrcholy, kde život zdřím’
a ticho válo pouze hrozivé,
přes oblaka, jež zakrývala kal,
měst lidských bídu, přes svůj úsměšek
jsem letěl hledat konce bolesti.
Vše, vše jsem opouštěl a chtivě se
v před vrhal v kraje dálek neznámých,
až unaven jsem letem zapadl
kams do pouště a dlouho, dlouho snil.
Zář náhle oči otevřela mi,
já prohlédal. Kol poušt jen nesmírná
a prostřed oceánu z písku se
vstříc směje jasná zeleň oasy.
Sem není cesty k ní, jsou ztraceny,
a anděl u ní s mečem ohnivým,
jenž září daleko jak slunce v zem’.
Je nebetyčná jeho postava.
48
Já v horký písek jsem se zabořil
a zvědav zíral k němu v oasu.
Cit podivný mou duši kolébal;
jak dítě hravé byl jsem, nevinné,
když patří jasně matce do tváří,
a vše, co žil jsem, vše mi zaniklo,
jak sen, jenž mine, minul život můj.
Tak tichá radost chvěla srdcem mým,
smět zírat věčně v zeleň oasy,
to jediné mi plálo na duši. –
Teď maně v poušt jsem zraky obrátil,
zář matná pokud v dálku sahala.
Dvě postavy šly pouští k oase,
za ruce vedly se jak děcka dvě,
a nešly pískem, cesta před nimi,
jak po ní snivě letmo braly se,
se květy pokrývala, rostla v dél,
až před andělem náhle stanuly.
Ten meč svůj sklonil, vešly v oasu
a zanikly.
Tam s oné strany zas
dvě podobné se nesly postavy,
za ruce vedly se jak děcka dvě,
šly cestou květnou – opět jiné dvě –
šly, mizely a zanikly – –
Vstal náhle jsem a v poušt jsem zavolal
‘kés jmeno sladké; upomínku jen
z dob dávných, mrtvé jmeno, ohlas dob –
a z pouště přišla bílá postava,
my za ruce se brali dětinně,
šli cestou květnou snivě k andělu,
49
jenž meč svůj sklonil, šli jsme v oasu
a zanikli. –
To není oasa,
to nesmírná je čárná zahrada,
a nelze o ní zpívat člověku,
jen žít ji, žíti věčně, na věky.
Kdos duši drahou našel, vstup a žij!
E: pk; 2004
50