ELEGIE KLIDU
Jak lekníny dva jsme skláněli k sobě hlavy,
kolem nás hladina rybníka,
oasy zelených, srdcových listů,
pod námi vířil život.
Jak oči dvě mrtvé dívali jsme se v před
do dálky neznámé, nám všední,
hleděli dovnitř jsme v prahorní skály
svých vybledlých duší.
Krev tu nebouřila v kaskádách potoků horských,
život tu mřel, skály se drobily zvolna,
skály bez mechu, bez kapradí,
prahorní skály našich duší.
Jak milenci dva za ruce jsme se drželi
druh o druhu nevědouce,
chladně jsme zírali v kameny
ustrnulé svých vášní.
43
Jak ptáci dva tažní loučili jsme se s domovem,
kdejaký chvatně jsme prohledli koutek,
bojů a útrap vyschlé peřeje,
pak němě jsme vzletěli.
A tiše jsme, dojatě před černou stanuli stěnou,
skrze niž průlina úzká, čtverhranná
před námi zela,
taková právě jako hrob.
V průlině země čerstvá a nahá se černala,
rozvírala chtivě bezedná ústa,
v ústech zuby bělavé oblázky,
mezi nimi bláto a kal.
Jak dým jsme v ní mizeli za ruce se držíce
pevně a křečovitě, dým našich těl
šířil se, mizel dále, dál,
jen ruce se pevněji tiskly.
*
Tvá ruka se zeptala tisknutím za věky jednou:
„Stojí dosud naše skály?“
,Ještě!’ – „A děti?“ – ,Jěště!’
a snili jsme dál.
Nevím, snad dnes, snad včera tvá ruka se zeptala,
má řekla: ,Už ne!’ –
poslední stisknutí, země se zachvěla,
ruce se pustily navždy.
44