ČERNÁ BALLADA
– Bůh neví –
To nebyl On, jenž srstí vzrostlý, lepý,
svou ruku vedle mé klad’ v orudí,
to nebyl On, jenž na travnaté stepi
svou drsnou rukou bil mne do hrudi.
Jenž zlomil mě, až krev má čerstvá rudě
květ polní rosou jarní zkropila,
jenž soka zničeného odkop’ v nudě
a rázem chtění zvrátil opilá.
Sok (odcházeje):
Prominutí – nemohl jsem za to.
Chtěl jste žíti příliš divoko.
Račte nyní něco moderato.
Finis nejlepší je rokoko.
– Ona ví –
– To místo známé, květy poseté,
sem vedle mne si opět sedněte!
30
Tak. Jako vždycky zas se nahněte.
Dech poslední chci vyssát z poupěte. –
Oh, moje dívko krásná, spanilá,
je čas již, abyste se vrátila!
To místo krásné, krásné – prokleté!
O, rcete mi, zda plakat budete?
Vše ztraceno. O, hvězdy, zhasněte,
o, hvězdy krásné, hvězdy prokleté!
31