HUDLAŘOVA DCERA
Na stepi obývá chýši šerou
šedivý hudlař se svou dcerou.
Den a den sedává u chaty,
na písně pramen bohatý,
zpívá je pocestným kolem se beroucím,
zpívá je větrům kolem se ženoucím,
zpívá je volné dravé zvěři
a své krásné němé dceři.
Laciné písně, vítr je vyje,
na horách v dálce do skal je ryje,
v údolí davu rozčeří krev.
Časem jezdec písní jatý
shodí s koně pásek zlatý,
na stepi stane lev;
píseň zní dál, větrům, bouři, zvěři
a hudlařově němé dceři.
Bývaly doby, mladistvé snění,
zpívával písně celému kmeni,
38
houkaly pušky, jásavý zpěv
vodíval národ do bitev,
vítězně bouřil, šepotal v míru
v okruhu panen a bohatýrů;
svých písní blesk, ohnivou pannu,
uvedl pyšně do svého stanu.
Z výpravy vítězné vrátil se kdysi:
svázané dítě u sloupu visí,
bez řeči, ústa zkrvavena,
a pryč jest jeho mladá žena.
Pohasl, oslepl, osaměl,
své němé dceři písně pěl.
Ah, jeho štěstí, kde pohřbeno leží?
Hle, dnes kol chýše kůň úprkem běží.
Osmahlý muž na něm ženu chová.
A dvakrát zahoukla puška čilá.
To poprve opět promluvila
němá dcera hudlařova.
39