Příteli suchý, neceňte zubů,
vzal jste mi dost již, proč stále brát?
Ze země prch’ jsem – a teď i na palubu – ?
Táhněte, prosím, než začnu sakrovat!
Krvavé zuby, co jim dát?
Příteli suchý, zavřete hubu,
nemám vás rád.
Před mým zrozením na sto let
čekal jste klidně a dočekal přece:
přišel jsem. Dětský jste zakous’ mi vznět,
do dusné zavřel mě klece.
Učil jste hafat mě podle sebe,
se psy se klanět, psí znát nebe,
pekelné děsit se pece.
S vámi jsem vyl, ba, dle psího zvyku
hladce jsem obrousil leckterou kliku,
stoupal jsem výše v přízni vaší,
často i horkou polykal kaši,
vysokou dělal politiku.
Ostré mi mezitím narostly zuby,
nevinných zakous’ jsem – v před! jen v před!
konečně do vaší slečny Čuby
zamiloval jsem se, sved’ –
Příteli suchý, nutno prosit,
nezpůsobnému odpusťte tónu!
Je z doby všedního babylonu,
kdy ohon psí jsem přestal nosit.
Ve vašich sférách, to konstatuji,
pravé jen, půvabné vlnky plují.
Že jsem ji sved’, bylo vaše přání,
ostatně psí to milování
ad alfa (psí dámy jsou nestálé)
a svatba měla býti finale.
Náhle (ví Ďas, nejsem vinen) k mé škodě
žalostný konec té periodě:
má prvotní, plebejská nátura mrch
zbudí se ve mně, já před svatbou prch’.
Příteli suchý, dlouhé drápy máte,
zuby hezky zostra zatínáte.
Začal jste chutnati nejprv mé tělo
(maličkost, jen deset jar),
když už se pouze hýbati smělo,
mých zlatých zámků zbořil jste pár
a kudy unikám, za mnou se ženete,
od vraku snů mých se nehnete,
čekaje s tlamou krvavých zubů,
až spadne poslední přes palubu.
Modlu jste vyrval, již vzýval jsem se psy,
(byla přec vyšší kvality,
unášel věrou hled její zlatitý)
snědl jste ženu mou, krásnou Skepsi,
(dívka drásavá byla,
žena však roztomilá)
stín můj kdes plove zabitý,
mé extrémy i všecky všednosti
zchrupaly s báječnou libostí
zuby vaše prokleté,
nelze víc rvát.
Příteli suchý, hluchý, táhněte,
nemám vás rád.