ELEGIE STAROMODNÍ
Proč vyrostla’s kouzlem před očima mýma
a z lesů mne vyvábil sladký tvůj hlas?
Tam zabité štěstí mé v zákoutí dřímá.
Proč odtamtud ven mě zlákala’s?
Pojď, tolik to bolí, šáteček smoč,
ten bílý šáteček lásky
vlož na čelo sem, kam vdechla jsi vrásky,
a řekni mi: proč? ah, proč?
Kde jsi? Ty kveteš? A komu?
Oh, odveď mě do lesů, domů chci, domů,
jen bílý mi šáteček stoč!
Já srdce měl někdy a ty’s mi je vzala,
i úsměv můj, mládí a radosti zvuk,
ty’s zářící kdysi mě zavolala
tak bělostná, nahá v zeleni luk.
Nezkušené ptáče z houštiny ven
tak vyletí za muškou zlatou..zlatou...
Teď nad stopou stojím nad zavátou,
jsem rozteskněn, rozdrcen, uděšen,
o, řekni mi, já se vrátím zpátky,
28
o, řekni, že sen to byl prchavý, sladký,
o, řekni, že sen to byl, sen.
Ty mlčíš. Ty květinou hýčkanou, luznou
se směješ, ty měníš své hříčky a motýly,
teď hocha máš, hejska zas s hlavou nuznou,
teď na řadu přijde pan komisař otylý,
zní kouzelným proutkem času švih,
ty důvěru máš, ty se bavíš,
ty výchovou dětí se neunavíš,
tvůj mužíček chorý dávno ztich’,
on dal ti vše, co ti mohl dáti,
jsi počestná žena, vzorná máti,
a co se šeptá, klep je, smích.
Chci slunce, ven, bystřiny, jedle a smrčí,
chci toulat se opět sám, chci vůli svou. –
Kde jsem? To tramway tak protivně hrčí
a poduška bílá pod hlavou.
Je těžko, když nežil jsi, tak těžko mřít,
a mnohá se nežitá proklíná chvíle.
Hm, umírám v čas a roztomile,
je k smíchu jedle a bystřiny chtít.
Zde skleničky na stolku, jen slaboch reptá.
Teď dušený smích a vedle se šeptá,
pan komisař přišel nás navštívit.
29