KOUZLO.
Zadumán hledím do tmy ven.
Půl roku už jsem nemocen.
Oblaka černá, stíny domů,
hvězdy svítí málokomu.
Chmurně sem zaléhá továrny ruch.
Hluboko nahoře mlčí Bůh.
Opuštěn. Sám. A hlava tak pálí.
Vzpomínky šlehají jiskrami z dálí,
56
klesají za hory, tryskají silou,
znamení zlého.
Půl roku už jsem neviděl milou,
potěšení srdce mého.
Ona je všechno a svět je nic
ohnivé slunce její líc,
daleké oči čarovná moc,
na poušti studánka jasná.
Všechny jsou ošklivé jako ta noc,
jediná ona je krásná.
Jenom jí umírám, jen jí jsem živ,
prochvěla horečně každý můj čiv,
vzbouřila všechny vyhaslé vzněty,
vzkřísila ve mně vymřelé světy.
Dusno zde, úzko. Mokravé střechy.
Tak dlouhá samota bez útěchy!
57
Hustý dým žene se z komína,
na okno naráží, do duše letí,
pod oknem protivná hromada smetí.
Jistě že na mě vzpomíná!
V temnotě – tam – vířivá kola –
zakývla na mne – kývá – a volá –
bělostná ztrácí se ve tmách kdes.
Náruč její měkká
jistě mě čeká
ještě dnes.
Čekej mne. Tiše jen. Vedle zhasili.
Nikdo nic nezví. Přijdu za chvíli.
Temno v jejích oknech. Snad již sní
a sen její přivolal mne k ní.
Bílá, roztoužená sladce dřímá.
58
Nuže sbohem! Chtěl jsem – Jak je zima!
Co to? V okně světlý stín se mih’,
ona! v šatech volných, splývavých,
má leluje, mé malované kvítí!
Jen jednou aspoň smět ji políbiti!
Zmizela. Mne neviděla. Myslí na mě!
Tolik lásky v srdci ztajeno!
Jdu k ní – šíje – sněhobílé rámě –
nejkrásnější! – ach – je zavřeno!
Ráno, když slečna přijela z věnečku,
nalezla s matinkou na schodě domečku
milence bývalého. Spal a krásně snil.
Snil o ní. Již se neprobudil.
59