MRAČNA
NAKLADATEL A. PÍŠA KNIHKUPEC
BRNO 1908
[3]
TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE, VODIČKOVA UL. 34.
[4]
MRAČNA.
Hluboko v temném údolí
se zmarem život zápolí.
Sobectví, násilí se smrtí
vyssají síly a rozdrtí.
Nový se rodí, zas poroučí,
noví se rodí, zas otročí.
Poddán buď rozkazu vrchností svých,
osud tvůj v rukou pánových!
5
Za rakví pohřeb jde, tisíce hlav,
pochmurný, hrozivě němý dav.
Zas jeden život utracen,
na koho čeká příští den?
S divokou, rvavou bolestí
vrací se vědomí lidskosti.
Na jasném nebi dřív zvolna se tmí,
blesky se křižují, dunivě hřmí.
Bouře se přežene, naplní zem
novým a svěžím životem.
6
VÁNOČNÍ.
Bůh je přísný, Bůh je spravedliv,
rukou železnou náš osud řídě.
Vidím oknem až tam na hřbitov,
za mnou žena a mé dítě v bídě.
Okno do dvorka: je nevlídný.
V životě mém málo světlých bodů!
Za kus chleba zdraví prodal jsem
černé továrně a zdraví rodu.
7
Na vsi byl můj svět. A Bůh mi tam
plným květem žití vykvést nedal.
Je to pravda, že jsem miloval?
Je to pravda, že jsem štěstí hledal.
Žena pláče. Dře se. Musit jíst!
Léky draze platí. Nač to, čerte!
Kdo jste hore, rosťte, množte se,
kdo jste dole, pomazání berte!
Bože, lidé! Tělo do země,
hříšnou duši brzo ďáblu zašlu.
Hledím k nebi. Plivám černou krev,
z posledního dechu život kašlu.
Jarý člověk do světa jsem šel,
úsměv dítěte mi život zlatil.
Nač jsem pohléd’, vše mě zradilo,
vše jsem miloval a vše jsem ztratil.
8
Lékař řekl: Ještě čtrnáct dní;
slyšel jsem a cítím. Lhůta jistá.
Zítra přijde k Lidce Ježíšek.
Tatínek jí ještě stromek chystá.
9
HRDINA.
Zbrázděné, mlhavě žlutavé pobřeží,
šlehané vichrem a pěnami, úpí,
kol pevné lodice, nejlepší z vesnice,
ženy a muži se kupí.
Jak skály tančící mohutný oceán,
bouří se přírody síla a pýcha.
Na lících červených dešťovým přívalem
soucit a láska dýchá.
10
Na ostré skále tam v divokém moři
rozbitá loď se kloní,
tam lidé v úzkostech, jako my ubozí,
neživot, život, se honí.
Je třeba pomoci rychlé a odvážné,
překonat sebe a předstihnout dobu,
snad vlna hladová nejbližší mžiknutí
pochová naděje v hlubinách hrobu.
Člun rychle odvázán, jak šipka mihal se,
kácel se, vyletěl podoben ptáku,
železným úsilím člověk tu vítězil,
živel se poddával, dostihli vraku.
A člun se přeplnil bledými tvářemi.
Jsou všichni? Kdo se to na trosce zmítá?
Pevně se uvázal k lodnímu stožáru,
aby ho vichřice nesmetla lítá.
11
Lana jsou mokrá! Tři řezy by stačily!
Člun je však přetížen a bouře roste!
Což ten tam! Jeden sám! Rychle se zachraňte,
za jeho duši pak nebesa proste!
Dojeli ke břehu, vzájem se vítali,
líbali, hlučeli, ožiliť znova,
z rybářů zůstal Jens jediný u člunu,
v bouři a křiku zahřměla slova:
„Člověk tam hyne! Kdo půjde se mnou
převézt jej též a vrátit mu žití?“
Nikdo se nehlásil. Život vše na světě,
i jednou těžko jej nasaditi!
Jensova stařičká matka pláče:
„„Vzpomeň si! Otec ti zahynul v moři!
Bratr tvůj Uwe odešel, nepřišel!
I ty jdeš na smrt a já umru v hoři.
12
Synu můj milý, pamatuj na matku!““ –
„– Což pak ten ubohý tam nemá matky?“ –
A skočil do člunu. Za ním tři rybáři.
Hodina boje a již plují zpátky.
Když byli blízko již, Jens mával veslem,
hlas jeho zazněl jak bouře mluva
mocná i jemná, radostná, vítězná:
„Oznamte matce, že vezeme Uwa!“
13
PROSBA.
Já stará Čeryška z Tuchomě číslo pět
skrzevá pána radního Bradu,
jsouc písem neznalá, na pány vysoké
poníženou prosbu kladu.
Že můj syn Vavřinec, rozený Čerych,
regiment Molnár, sedmá kumpanie,
vůbec je nevinný, pláče tam chuděrka,
na Špílberku zavřený je.
14
Že prosím pány milostivé,
vojanské i ty ouřady vyšší,
od Boha dané, pro Jezu Krista,
za syna, ať mne neoslyší.
Přišli mi sousedé noviny čísti,
že prý měl Vavřinec jakoby šílet,
že nechtěl kver vzít do ruky,
že nechtěl přísahat, že nechtěl střílet.
Já bídná osoba pokorně prosím,
ke hříchu hroznému svedla jsem syna,
před Bohem Otcem, Synem a Duchem
já jeho matka dávám se vinna.
Tatík nám umřel ve třetím roce,
syna jsem pěstila dle své síly
ve víře otců a v slově božím,
jak nám je vykládal panáček milý.
15
Hoch tak rád poslouchal – Bože, on umře,
jestli mi umře – mé dítě zlaté!
Zbožný byl, zamlklý. Jak se číst naučil,
rok jsem mu střádala na Písmo svaté.
Pro viny rodičů děti trpí;
strome můj, v žaláři nectně shniješ!
Proklaté lůno mé, které tě zplodilo,
srdce, co vštípilo Nezabiješ!
Prosím poníženě, líbám ruce,
slitujte se pro své matky, páni,
dobrodinci moji, pusťte mně ho,
po tmě, sám je, mějte smilování!
Nevím o něm nic a srdce puká,
hoch můj dobrý, krve mojí kvítí,
je-li ještě živ, mně vědět dejte,
ráda umřu za něj, on má žíti.
16
Myslete si, páni spravedliví,
o mé i o své i o jeho vině,
Bůh ví, kdo vinen, On navštíví vinníky!
+ + +
Čeryška Marie z Tuchomě číslo pět,
v úctě obecní podruhyně.
17
BALLADA Z TOVÁRNY.
„„Jemnostpane, ustrňte se málo,
smutná matka k láskám vašim volá,
co jejího jediného syna
u Kohnů vrh’ řemen mezi kola.
On byl pro mě všechno! Těžká rána,
rána srdcem, ostřejší než břitva!
Chtěla bych jej ještě jednou uzřít –!““
„Nelze, stařenko! Teď bude pitva!“
18
Jde matička domů podle řeky,
v pravo v levo bloudí krůček měkký.
Zakopali, co mu život dala,
nespatřila ho a nezlíbala.
Kdo to před ní spěchá vedle splavu,
nese pod paždí krvavou hlavu?
Bože, Anežka to, jeho milá,
ale vždyť se včera otrávila!
Je to ona! Tajně hlavu vzata,
by ji zlíbala a uschovala!
Počkej na mě, tak se sotva vleku,
utíká mně kvapem přes tu řeku.
To jsem já! Jen sečkej! Ještě padne!
Za ní, za ní, do vodičky chladné!
19
Vidíš, jak se hlava po mně točí,
už se dívám v jeho milé oči.
Blaze je mi s tebou, drahý synku,
vesele se usměj na maminku!
20
V CIHELNĚ.
Nad horami slunce vstalo,
zlatem na lidi se smálo,
radost srdci uchystalo.
Koupalo se v lesklé věži,
pod ní pyšný zámek leží,
bílá cesta dolů běží.
Od zámku s houpavou bryčkou
poník cvaká podkovičkou,
nad hliňákem zlehounka
vystupuje s krásnou slečnou
paní baronka.
21
Řada kolen, cihel, spousta hlíny,
šestnáct rodin v poutech otročiny,
nad kruhovkou dým se v lesy ztrácí.
Letmo prohlížejí těžkou práci.
Do klínů tu buší
vnuk a stařec lysý,
dole spadlou hlínu
otec kope, mísí,
na kolečkách vrzavých
neforemná tílka červeň vozí,
dětský pláč i dětský smích
jim ještě přejí bozi.
Až léta se přeženou v krátce,
zhořkne ten smích, jak zhořk’ jejich matce,
jež pod kolnou shrbená, tichá
pěchuje cihly a zhluboka vzdychá.
Tvářinka z růží a z bělostné křídy
ztrnula nad děsem otrocké bídy,
22
a tož ta slečna krásná
pohlédla prosebně na svou matku,
k děvčátkům sešla a opatrně
dala jim zlatku.
A vyšly na vrch a dlouho se dívaly
k horám, jež stoupaly v oblaka bílá,
přes pole pestrá k lesům, jež zpívaly,
k slunci, zkad života krása i síla.
V mozolné dlani Mařenka Nesmělá
sevřela pevně peníz,
zmateně za nimi hleděla:
– – Sytý hladovému nevěří,
že má hlad, když sám se dobře nají.
Bože můj, jak lidé někteří
se na tom světě mají!
23
Hladu netrpí ni starosti,
za peníze koupí radosti,
před Bohem nerozdrou kolenou,
dostanou, nač si jen vzpomenou,
jestliže nemoc je leká,
mastičkář u dveří čeká,
umírat ani se nechce,
do nebe vejde se lehce,
ta hezká slečinka číst může cokoli,
a já jsem směla jen za zimy do školy,
může užít všechny krásy světa,
co já ztratím svoje mladá leta!
Kdybych mohla poznati ty krásy,
co by ze mne bylo asi?
Jak bych životu pak rozuměla?
Kéž bych mohla žíti, jak bych chtěla!
Ti žijí v ráji, ti v pekle hrůzy.
Pracují jedni, proč ne ti druzí?
24
Zlato hromadí a naše tvrdé dlaně
musí pracovati na ně, za ně!
Za naši robotu, za náš pot
berou nám právo na život!
Živí nás odpadky prázdných plev,
ničí nám zdraví, střebou nám krev.
Svobodni jsme jako ptáci v kleci.
Špatný je pořádek lidských věcí! – –
S penízem ruka se počala chvít,
daleko chtěla jej odhodit,
pohlédla na svou bídnou matku,
zaplakala, donesla jí zlatku.
25
ZASYPANÝ HORNÍK.
Nad propastí nad bezednou
slunce zmírá, hvězdy blednou,
spatřiti vás ještě jednou,
rozskočí se hruď.
Živote můj, hasneš bledý,
dýchám tebou naposledy,
sbohem buď!
Co již upomínek sletlo
s pohoří mých dnes!
Ze tmy hledím v dálné světlo,
znova kvete, co kdys kvetlo,
luh i les.
26
Život trudný, pracný, pilný,
a přec jarý, zdravý, silný,
mládí, vášeň, zmar i zdar,
dokud tělem krev se vlní,
rozkoší žít, srdce plní,
blaho oči neoslní,
rád jsi mlád i stár!
Práce řídí štěstí lidí,
vede osud, v temnu vidí,
formou klidní vír,
úsilovnou naší prací
Mamon bůh se s trůnu skácí
lidstvu v mír.
Srdce mé, ó ztiš se, bouře ztiš!
Ženo, děti, neuzřím vás již!
Černým dolem černá voda teče,
jím se řada žlutých domků vleče,
27
štěstí mé tam bloudí okolo,
k ženě bezradně se děti tulí,
žena zoufá, hledím na ně z důli,
mrtvý napolo.
Noc či den? A kolik dní již bylo?
Kolik se těch hochů zachránilo?
Žiješ, myslíš, vše se zatměje,
zablikneš jak kahance lesk malý,
nejtemnější temnota tě halí! –
Ani klepu ani rány z dáli,
marná naděje!
Slyším zvonek cinkat dolem,
rozplynu se v horách kolem,
kde jsem žil i mřel.
Krásnější hrob nenajdu si.
Bludný kruh, v nějž každý musí,
kdo mžik bídy světa zkusí,
již se otevřel.
28
Jak je slabý člověk v smrti!
To vědomí konce drtí,
čekáš blesk. Zda neudeří?
Musí! Člověk chvíle měří,
věčnost soudí, v čase bádá,
konec, nic pak, dobře hádá,
ale věří, věří!
Ať se připozdívá, smráká,
stará síla vzhůru láká
v nový život ve mně.
Všechno, co životem žilo,
slunce k světlu vyvábilo
z klínu matky země.
Sladká nevědomost v prvním mládí,
vzlet a touha, kdy jsme měli rádi,
plné tvůrčí snění,
29
přišla bída, starost, cit se ztrácí,
obraz se jen na okamžik vrací,
rozum převlád’; život je jen v práci,
v utrpení!
Utrpení bolí pouze chvíli,
utrpení omlazuje, sílí,
osvobozuje, učí se smát,
učí umírat.
V smrti pálí každá cizí rána,
chce být uzdravena, zažehnána,
spraven každý omyl,
kde jste, komu jsem kdy přitížil,
komu jsem kdy křivdil, ublížil,
komu srdce zlomil!
Nejsem v šachtě, po volné jdu pláni,
prostřed řeka běží, žeň se sklání,
30
blažený jdu, tichý, v usmívání,
nebe nade mnou,
duše září, u vědomí svítá,
sama ke mně tajemství jdou skrytá,
od počátku věků světům vrytá
v symbolů řeč jasnou, vzájemnouvzájemnou.
31
VYSTĚHOVALEC.
V svět nekonečna zve hvězd záře mdlá
a syrá, kyprá země zvolna dychá,
v step mlhavou ves ruská, zapadlá
jak v matčin klín se ponořuje zticha.
Pták černý zakroužil tu nad řekou,
pak vznesl se, plul v temnost dalekou.
Na kraji vísky sedí před chatou
muž silný na drvech. Tvář v dlaně kloní.
Oň pěkná žena s šatkou květnatou
se opírá, tři děti kol se honí.
32
Níž vedle stařík nuzný, krajan jich
a noclehář, jenž přijel z dálné vlasti
a zemřít chce kdes u svých příbuzných,
své vlastní i své země líčil strasti,
z úst kouře obláčky se nesly snivě
v mír zeleně, jíž měsíc kraje zlatil,
hlas trhaný zněl sklesle, zádumčivě,
jak u toho, jenž navždy všecko ztratil:
– Jsem z jičínského kraje, z Doubravan,
teď Eichicht jmenuje se vesnice ta,
tam měl jsem statek rodný, tam žil leta,
tam chtěl jsem vstoupit do pohrobních bran.
Však jinak určil osud. V jeden věk
nás ztrestal Bůh, nám věčné Amen řek’.
My žili v porobě vždy. Bylo zdání,
že vzrostem znova silně jako kdys,
tím klamem zpiti, v tom snu uhýčkáni
jsme chabě mdleli v době šťáv a míz
33
a říkali si národ jarý, mladý,
ač poddajná krev tekla lenivě,
co zatím pohřmívalo hrozivě,
co zatím nepřítel nás tísnil všady.
Těch pohrom řada – trapno vzpomínat
a trapnější žít, když můj národ hnije.
Tož nejprv země klesly v provincie,
dán v posměch vlastní staroslavný řád.
Náš sněm byl mumií. A naše práva
krok za krokem stát v hrobce pochovává.
Však mezitím se za peníze z říše
v smíšených obcích školy stavily
i v školkách děti matkám dávily
ve jmenu kultury, jež byla výše.
Ba za mlátičku v české obci ryzí
si selští chámi školu brali cizí.
34
Kde továrna, tam drsná loupež dětí,
kdo nechceš, táhni z práce, táhni z bytu,
kde dráha, němčí volně, jistě v skrytu,
kde doly, rýnskou hymnu slyšíš zněti,
kde panství, chudák divně jazyk láme,
kde menšina, tam zašlápnout se dáme,
kde na nivách děd oral slovanský,
vnuk volkům žvatlá hlahol germánský.
Ó běda národu, jenž ztratil vůli,
jenž zradil výboj, jehož proroci
nám humanitu kážou, otroci,
když třeba čelit násilí a zvůli;
v němž hmotným blahem energie padá,
kde v lačný požitek kles’ cit a mrav,
kde hříčkou větru povýšenců dav,
kde v porobka se cvičí hlava mladá,
kde místo tuhých povah pevné kázně
je krotká chamraď, sobecká, psí bázně;
35
v němž tlachalové, prázdní estéti
své cukrují si fráze pro děti
a kazí mládež, zrůdné nestvůry,
vždy plní ethiky a kultury,
vždy plní pokroku, vždy mužně slabí,
odnože pně, vždy bezpáteřné baby.
Ó zdraví, sílo, mocná, krásná země!
Jak zhynula’s! Kde tvůj je tvrdý lid,
kde sebevědomí, kde pyšné témě?
Je hrobem vše a dál jen mrtvý klid?
Tvá minulost tě nechránila zmatků?
Kde obětavost životů a statků?
Tvůj rozmach tvůrčí, ducha rozpětí
že stihlo věčné, věčné prokletí?
Než dále vyprávět chci osud krutý.
Kraj pro Němce kol hranic uzavřen.
Nám státní jazyk dán a pruské knuty.
Pak ze škol obecné nám zbyly jen.
36
I ty jsou zněmčeny. Však národ žije.
Tož zakládány v zemi kolonie.
Když poněmčení nešlo tuze s kopce,
nuceně vyvlastněny celé obce
a právo občanské ten v státě měl,
kdo přáním zvláštních sekcí rozuměl.
Těch zákazů, jež česky mluvit brání!
Pak zákon o nuceném stěhování –
Co utrpení, ústrků a ran
se v těchto kusých rozpomínkách skrývá!
Duch lidu uštván, ubit, udolán,
jen kalné znamení, že žil, zde zbývá.
Kde cit a lidskost? Ztuhly, zvadly jsou.
Moc silného tu zvítězila divá
jak u zvířat ah! s vyšší kulturou,
z níž teče krev, jež vztekle cení zuby,
neb zná jen spravedlnost vlastní huby.
37
Můj první syn se zvrhl docela,
tak milý hoch, já marně jsem ho bránil,
mu domlouval a české knihy schránil,
řeč mateřská mu na rtech umřela,
chtěl zabít jsem ho, drsná jeho dlaň
mě omráčila, vyrazila zbraň.
Syn druhý z bídy prodal se a muky,
byl duše měkká, hlava nestálá,
jej proklel jsem. Tam žena zůstala
a chová kmene ochořelé vnuky.
Je po všem veta. Ze země jsem vyšel
za bratry svými. Dožiji tu rád,
bych ještě přec, až budu umírat,
zděděný praotců svých jazyk slyšel.
38
TULÁK.
Ty srdce zjitřené trápíš mě nejvíce,
že tě zas vyhnali z bohaté vesnice.
Vyhnali, nedali, hrozili zavřením,
zarostlo’s hladem a zarostlo’s kamením.
Divoká bída učí tě vzdorovat,
to tvrdé kamení brání ti milovat.
39
Srdce se tetelí na holé skalině,
ještě mám lidi rád, ještě jdu mezi ně.
Až zlobu člověčí přestane promíjet,
až vroste do skály, pak budu zabíjet.
40
ODVETA.
Na továrním dvoře vedle klád
tiše stojí starý Semerád.
V jeho srdci propast hluboká,
v jeho hlavě bouře divoká.
Dávno v mládí pán mu ženu sved’,
stal se mistrem, ztichl řadou let.
41
Odpustil. A v domku mír a klid.
Dcerku měl, ji hýčkal štěstím zpit.
Rozkvetla mu jako jarní růže.
Kdo se na ni křivě dívat může?
Prokletý a znamenaný plod.
Do kosti je zlý ten lidský rod.
Továrníkův syn se z vojny vrátil,
divným kouzlem očí dcerku zchvátil.
Stará rána novou zjitřela,
v nemocnici růže umřela.
Těžce dýchá, těžce hlavu sklání,
z božího se vrátil požehnání.
Jednej, Bůh jak na srdce ti vloží,
nade vším je spravedlnost boží.
42
Bohatý má pravdu, chuďas lež.
Vše mu vzali, vše jim vezme též.
S otcem, s nevěstou jde dceřin vrah.
Poníženě smekl, samý strach.
Shýbne, rozběhne se, zastaví –
Sochorem jej zabil do hlavy.
43
SEDMIKRÁSA.
Tam v kvetoucím obilí
boží láska voní,
smutno je nám na světě,
dojdeme si pro ni.
Smutno je nám, má milá
rodu chudobného,
co jen unést můžeme,
užili jsme zlého.
44
Bída duši otráví,
srdce steskem zmučí,
pojď, snad ještě na poli
kvítí pro nás pučí.
Zapomeň jen na chvíli,
skřivan pro nás jásá!
Na mezi se v obilí
směje sedmikrása.
45
POSLEDNÍ DEN.
Celý ten dům tam proti tak nevzhledný,
fasáda zborcena – Pracovat, ano!
Nemožno, prsty se chvějí i ve vlasech,
hlava jak led. Je večer. Je ráno?
Slíbil jsem přijít, Vláďa je nemocen.
Aspoň ten dopis, tak dlouho tu leží.
Stále ta úzkost a tíseň, k šílení,
černý sníh odporně vědomím sněží.
46
Příznaky kleté. Jen jistoty nabýti,
pak bych snad – A jestli lékař se mýlí?
Zahubit ženu a děti své ubohé.
Mžik jen mít klid a jasnost. Jen chvíli!
Vyčkati? Dosud se poněkud ovládám.
Nenáhlé hasnutí. Ten dům je hrubý!
Uprostřed rodiny v lenošce idiot,
hastroš – a veřejnost podle se zubí.
Rozbít ten život! Děsně se pomstil mi.
Rozbít tu lebku, jež úsudek ztrácí.
Studie, plány, naděje, děti mé,
hrůzo, snad zkažené, všechno se kácí.
Tolik chvil volných. Jak málo jsem vykonal.
Moci a nechtít. Ne, ztrácel jsem vůli.
Aspoň ten dopis chci – Komický kalamář,
Athéné hlavu má z beztvaré smůly.
47
Pamět má propast. Otevru okýnko –
stůj, červe, zachyť se, myšlenko spásy:
hlava a dlažba a sletět a na věky –
památku čistou muž zachová si.
Kolik již nocí jsem probloudil tesklivě,
prchaje před hrůzou zmítat se v loži,
kolikrát klečel jsem, zoufalec, nevěrec,
doufaje na chvíli v pomoc boží.
Idylky horské, lázně a zábavy,
svět je tak krásný, jdeš ze sna do sna,
snažíš se nemyslit – S každou tvou šlépějí
nemoc jde jistá, neúprosná.
Tři dni jsi šťasten. Žena se usmívá,
slunce ti svítí a skřivan ti zpívá,
uprostřed radosti bodne to úsměšně:
neznámý za hrobem na tebe kývá.
48
Šklebí se: „Chytil ses. Víš, co’s řek’ o skepsi?“
Nejhlubší hlubiny duše mne zebou.
Což nikdo neslyšel? Mlčeli soustrastně?
„Idiot prve promluvil tebou!“
Úžas a děs: Teď vrací se vědomí,
ještě se vrací a návrat tak bolí.
Až se již nevrátí – neznati sebe sám –
dovedu vzpomínat? Na dlouho-li?
Nutno je vzchopit se! Dříve či později,
jedna smrt. Jeden mžik, jen sílu chvíle!
Co chcete, maminko? Proč se tak díváte?
Jsem to já, mazlíček, děťátko milé!
Odkud ta vybledlá žena je v koutu tam?
Příšera. Voláš mě, Boženko? Co tu?
49
Ah to můj kabinet, což nejsem doma již?
Nestvůra, zničím tu proklatou rotu.
Žene se – za ní – ty – sedla si na okno –
tolikrát v životě proklínaná’s!
Směje se? Pláče? Ty oči záhadné –
Dopadl na dlažbu, zapomněl na nás.
50
ZLOMENÁ KORUNA.
Jinoch zpíval:
Srdce mé opojné radosti
dosud nezná.
Ještě dnes, milenko rozkošná, něžná!
Se zemí slunce se pojímá,
milý s milou,
hýření tvůrčí a šílení silou.
51
Pod stinným olšovím naproti hlubokým
klidným vodám
vášnivou živelnou bouří se ti oddám.
Muž mluví:
S divokou rvavostí mužovo čelo
v požáru činů a chvil
do boje, života, vášně by chtělo –
Z posledních ozvuků sil
žije mé tělo.
Poslední sluneční paprsky ještě budí
z mrtvého kamene vzrůst!
A povzdechy krvavých úst,
poslední rozpětí mrtvolné hrudi?!
52
Zaniknu bědně a marné jsou pěsti.
Ještě že blikavě svítím
lampičkou útěchy, kletého štěstí.
Umírat včera a zítra žít!
Kulhavý stařec belhá se žitím,
ještě se směje a chtěl by se bít.
53
OPUŠTĚNÝ.
Ruina truchlivá, předčasné stáří,
slzavé oči, alkohol v tváři.
Vleče se ulicí figurka vratká,
smutně se dívá na děvčátka.
„Umřela. Přišla by, kdyby žila.
Zradila mě a opustila.“
54
Zchátralý cylindr uctivě smeká,
na troník bídný žalostně čeká.
„Ubohý invalid! Mé díky!“ brouká,
při tom se za děvčátky kouká.
55
KOUZLO.
Zadumán hledím do tmy ven.
Půl roku už jsem nemocen.
Oblaka černá, stíny domů,
hvězdy svítí málokomu.
Chmurně sem zaléhá továrny ruch.
Hluboko nahoře mlčí Bůh.
Opuštěn. Sám. A hlava tak pálí.
Vzpomínky šlehají jiskrami z dálí,
56
klesají za hory, tryskají silou,
znamení zlého.
Půl roku už jsem neviděl milou,
potěšení srdce mého.
Ona je všechno a svět je nic
ohnivé slunce její líc,
daleké oči čarovná moc,
na poušti studánka jasná.
Všechny jsou ošklivé jako ta noc,
jediná ona je krásná.
Jenom jí umírám, jen jí jsem živ,
prochvěla horečně každý můj čiv,
vzbouřila všechny vyhaslé vzněty,
vzkřísila ve mně vymřelé světy.
Dusno zde, úzko. Mokravé střechy.
Tak dlouhá samota bez útěchy!
57
Hustý dým žene se z komína,
na okno naráží, do duše letí,
pod oknem protivná hromada smetí.
Jistě že na mě vzpomíná!
V temnotě – tam – vířivá kola –
zakývla na mne – kývá – a volá –
bělostná ztrácí se ve tmách kdes.
Náruč její měkká
jistě mě čeká
ještě dnes.
Čekej mne. Tiše jen. Vedle zhasili.
Nikdo nic nezví. Přijdu za chvíli.
Temno v jejích oknech. Snad již sní
a sen její přivolal mne k ní.
Bílá, roztoužená sladce dřímá.
58
Nuže sbohem! Chtěl jsem – Jak je zima!
Co to? V okně světlý stín se mih’,
ona! v šatech volných, splývavých,
má leluje, mé malované kvítí!
Jen jednou aspoň smět ji políbiti!
Zmizela. Mne neviděla. Myslí na mě!
Tolik lásky v srdci ztajeno!
Jdu k ní – šíje – sněhobílé rámě –
nejkrásnější! – ach – je zavřeno!
Ráno, když slečna přijela z věnečku,
nalezla s matinkou na schodě domečku
milence bývalého. Spal a krásně snil.
Snil o ní. Již se neprobudil.
59
SEN.
Na pelest sedla, ruku mu brala,
tesklivá slova mu povídala,
tak smutně za hrobem píseň zní.
Obrátil tiše hlavu k ní.
Proč jsi mě vyvábil, hochu můj?
Proč kalíš jasný západ svůj?
Slyšela jsem tě až hluboko v hrobě,
od věků osudem určená tobě.
Vím, že jsi litoval, zoufalý byl,
když jsi mě náhle opustil.
60
Vím, že jsi dal své štěstí za to
proklaté, krvavé, truchlivé zlato.
Dlouho jsem plakala v božím domě,
čekala, že se vrátíš pro mě,
čekala divy a věřila v ně,
životem žila posledně.
Z hladu mě prodali rodiče milí
tlustému starci za obilí,
v bohaté kleci si mě choval,
krmil mě, strojil mě, otravoval,
dušička vzletná, krásou vždy nadšená!
Bídná jsem byla, ubohá, ztlačená,
až přišla volnost mi dáti
zrodu a zániku věčná máti.
Teď je mi blaze, hochu můj,
zapomeň, nemuč se, nelituj,
se mnou pojď v kraj blízko daleký,
bude nám dobře na věky.
61
OBSAH.
Mračna5
Vánoční7
Hrdina10
Prosba14
Balada z továrny18
V cihelně21
Zasypaný horník26
Vystěhovalec32
Tulák39
Odveta41
Sedmikrása44
Poslední den46
Zlomená koruna51
Opuštěný54
Kouzlo56
Sen60
E: pk; 2004
[62]