POSLEDNÍ DEN.
Celý ten dům tam proti tak nevzhledný,
fasáda zborcena – Pracovat, ano!
Nemožno, prsty se chvějí i ve vlasech,
hlava jak led. Je večer. Je ráno?
Slíbil jsem přijít, Vláďa je nemocen.
Aspoň ten dopis, tak dlouho tu leží.
Stále ta úzkost a tíseň, k šílení,
černý sníh odporně vědomím sněží.
46
Příznaky kleté. Jen jistoty nabýti,
pak bych snad – A jestli lékař se mýlí?
Zahubit ženu a děti své ubohé.
Mžik jen mít klid a jasnost. Jen chvíli!
Vyčkati? Dosud se poněkud ovládám.
Nenáhlé hasnutí. Ten dům je hrubý!
Uprostřed rodiny v lenošce idiot,
hastroš – a veřejnost podle se zubí.
Rozbít ten život! Děsně se pomstil mi.
Rozbít tu lebku, jež úsudek ztrácí.
Studie, plány, naděje, děti mé,
hrůzo, snad zkažené, všechno se kácí.
Tolik chvil volných. Jak málo jsem vykonal.
Moci a nechtít. Ne, ztrácel jsem vůli.
Aspoň ten dopis chci – Komický kalamář,
Athéné hlavu má z beztvaré smůly.
47
Pamět má propast. Otevru okýnko –
stůj, červe, zachyť se, myšlenko spásy:
hlava a dlažba a sletět a na věky –
památku čistou muž zachová si.
Kolik již nocí jsem probloudil tesklivě,
prchaje před hrůzou zmítat se v loži,
kolikrát klečel jsem, zoufalec, nevěrec,
doufaje na chvíli v pomoc boží.
Idylky horské, lázně a zábavy,
svět je tak krásný, jdeš ze sna do sna,
snažíš se nemyslit – S každou tvou šlépějí
nemoc jde jistá, neúprosná.
Tři dni jsi šťasten. Žena se usmívá,
slunce ti svítí a skřivan ti zpívá,
uprostřed radosti bodne to úsměšně:
neznámý za hrobem na tebe kývá.
48
Šklebí se: „Chytil ses. Víš, co’s řek’ o skepsi?“
Nejhlubší hlubiny duše mne zebou.
Což nikdo neslyšel? Mlčeli soustrastně?
„Idiot prve promluvil tebou!“
Úžas a děs: Teď vrací se vědomí,
ještě se vrací a návrat tak bolí.
Až se již nevrátí – neznati sebe sám –
dovedu vzpomínat? Na dlouho-li?
Nutno je vzchopit se! Dříve či později,
jedna smrt. Jeden mžik, jen sílu chvíle!
Co chcete, maminko? Proč se tak díváte?
Jsem to já, mazlíček, děťátko milé!
Odkud ta vybledlá žena je v koutu tam?
Příšera. Voláš mě, Boženko? Co tu?
49
Ah to můj kabinet, což nejsem doma již?
Nestvůra, zničím tu proklatou rotu.
Žene se – za ní – ty – sedla si na okno –
tolikrát v životě proklínaná’s!
Směje se? Pláče? Ty oči záhadné –
Dopadl na dlažbu, zapomněl na nás.
50