V CIHELNĚ.
Nad horami slunce vstalo,
zlatem na lidi se smálo,
radost srdci uchystalo.
Koupalo se v lesklé věži,
pod ní pyšný zámek leží,
bílá cesta dolů běží.
Od zámku s houpavou bryčkou
poník cvaká podkovičkou,
nad hliňákem zlehounka
vystupuje s krásnou slečnou
paní baronka.
21
Řada kolen, cihel, spousta hlíny,
šestnáct rodin v poutech otročiny,
nad kruhovkou dým se v lesy ztrácí.
Letmo prohlížejí těžkou práci.
Do klínů tu buší
vnuk a stařec lysý,
dole spadlou hlínu
otec kope, mísí,
na kolečkách vrzavých
neforemná tílka červeň vozí,
dětský pláč i dětský smích
jim ještě přejí bozi.
Až léta se přeženou v krátce,
zhořkne ten smích, jak zhořk’ jejich matce,
jež pod kolnou shrbená, tichá
pěchuje cihly a zhluboka vzdychá.
Tvářinka z růží a z bělostné křídy
ztrnula nad děsem otrocké bídy,
22
a tož ta slečna krásná
pohlédla prosebně na svou matku,
k děvčátkům sešla a opatrně
dala jim zlatku.
A vyšly na vrch a dlouho se dívaly
k horám, jež stoupaly v oblaka bílá,
přes pole pestrá k lesům, jež zpívaly,
k slunci, zkad života krása i síla.
V mozolné dlani Mařenka Nesmělá
sevřela pevně peníz,
zmateně za nimi hleděla:
– – Sytý hladovému nevěří,
že má hlad, když sám se dobře nají.
Bože můj, jak lidé někteří
se na tom světě mají!
23
Hladu netrpí ni starosti,
za peníze koupí radosti,
před Bohem nerozdrou kolenou,
dostanou, nač si jen vzpomenou,
jestliže nemoc je leká,
mastičkář u dveří čeká,
umírat ani se nechce,
do nebe vejde se lehce,
ta hezká slečinka číst může cokoli,
a já jsem směla jen za zimy do školy,
může užít všechny krásy světa,
co já ztratím svoje mladá leta!
Kdybych mohla poznati ty krásy,
co by ze mne bylo asi?
Jak bych životu pak rozuměla?
Kéž bych mohla žíti, jak bych chtěla!
Ti žijí v ráji, ti v pekle hrůzy.
Pracují jedni, proč ne ti druzí?
24
Zlato hromadí a naše tvrdé dlaně
musí pracovati na ně, za ně!
Za naši robotu, za náš pot
berou nám právo na život!
Živí nás odpadky prázdných plev,
ničí nám zdraví, střebou nám krev.
Svobodni jsme jako ptáci v kleci.
Špatný je pořádek lidských věcí! – –
S penízem ruka se počala chvít,
daleko chtěla jej odhodit,
pohlédla na svou bídnou matku,
zaplakala, donesla jí zlatku.
25