HRDINA.
Zbrázděné, mlhavě žlutavé pobřeží,
šlehané vichrem a pěnami, úpí,
kol pevné lodice, nejlepší z vesnice,
ženy a muži se kupí.
Jak skály tančící mohutný oceán,
bouří se přírody síla a pýcha.
Na lících červených dešťovým přívalem
soucit a láska dýchá.
10
Na ostré skále tam v divokém moři
rozbitá loď se kloní,
tam lidé v úzkostech, jako my ubozí,
neživot, život, se honí.
Je třeba pomoci rychlé a odvážné,
překonat sebe a předstihnout dobu,
snad vlna hladová nejbližší mžiknutí
pochová naděje v hlubinách hrobu.
Člun rychle odvázán, jak šipka mihal se,
kácel se, vyletěl podoben ptáku,
železným úsilím člověk tu vítězil,
živel se poddával, dostihli vraku.
A člun se přeplnil bledými tvářemi.
Jsou všichni? Kdo se to na trosce zmítá?
Pevně se uvázal k lodnímu stožáru,
aby ho vichřice nesmetla lítá.
11
Lana jsou mokrá! Tři řezy by stačily!
Člun je však přetížen a bouře roste!
Což ten tam! Jeden sám! Rychle se zachraňte,
za jeho duši pak nebesa proste!
Dojeli ke břehu, vzájem se vítali,
líbali, hlučeli, ožiliť znova,
z rybářů zůstal Jens jediný u člunu,
v bouři a křiku zahřměla slova:
„Člověk tam hyne! Kdo půjde se mnou
převézt jej též a vrátit mu žití?“
Nikdo se nehlásil. Život vše na světě,
i jednou těžko jej nasaditi!
Jensova stařičká matka pláče:
„„Vzpomeň si! Otec ti zahynul v moři!
Bratr tvůj Uwe odešel, nepřišel!
I ty jdeš na smrt a já umru v hoři.
12
Synu můj milý, pamatuj na matku!““ –
„– Což pak ten ubohý tam nemá matky?“ –
A skočil do člunu. Za ním tři rybáři.
Hodina boje a již plují zpátky.
Když byli blízko již, Jens mával veslem,
hlas jeho zazněl jak bouře mluva
mocná i jemná, radostná, vítězná:
„Oznamte matce, že vezeme Uwa!“
13