VYSTĚHOVALEC.
V svět nekonečna zve hvězd záře mdlá
a syrá, kyprá země zvolna dychá,
v step mlhavou ves ruská, zapadlá
jak v matčin klín se ponořuje zticha.
Pták černý zakroužil tu nad řekou,
pak vznesl se, plul v temnost dalekou.
Na kraji vísky sedí před chatou
muž silný na drvech. Tvář v dlaně kloní.
Oň pěkná žena s šatkou květnatou
se opírá, tři děti kol se honí.
32
Níž vedle stařík nuzný, krajan jich
a noclehář, jenž přijel z dálné vlasti
a zemřít chce kdes u svých příbuzných,
své vlastní i své země líčil strasti,
z úst kouře obláčky se nesly snivě
v mír zeleně, jíž měsíc kraje zlatil,
hlas trhaný zněl sklesle, zádumčivě,
jak u toho, jenž navždy všecko ztratil:
– Jsem z jičínského kraje, z Doubravan,
teď Eichicht jmenuje se vesnice ta,
tam měl jsem statek rodný, tam žil leta,
tam chtěl jsem vstoupit do pohrobních bran.
Však jinak určil osud. V jeden věk
nás ztrestal Bůh, nám věčné Amen řek’.
My žili v porobě vždy. Bylo zdání,
že vzrostem znova silně jako kdys,
tím klamem zpiti, v tom snu uhýčkáni
jsme chabě mdleli v době šťáv a míz
33
a říkali si národ jarý, mladý,
ač poddajná krev tekla lenivě,
co zatím pohřmívalo hrozivě,
co zatím nepřítel nás tísnil všady.
Těch pohrom řada – trapno vzpomínat
a trapnější žít, když můj národ hnije.
Tož nejprv země klesly v provincie,
dán v posměch vlastní staroslavný řád.
Náš sněm byl mumií. A naše práva
krok za krokem stát v hrobce pochovává.
Však mezitím se za peníze z říše
v smíšených obcích školy stavily
i v školkách děti matkám dávily
ve jmenu kultury, jež byla výše.
Ba za mlátičku v české obci ryzí
si selští chámi školu brali cizí.
34
Kde továrna, tam drsná loupež dětí,
kdo nechceš, táhni z práce, táhni z bytu,
kde dráha, němčí volně, jistě v skrytu,
kde doly, rýnskou hymnu slyšíš zněti,
kde panství, chudák divně jazyk láme,
kde menšina, tam zašlápnout se dáme,
kde na nivách děd oral slovanský,
vnuk volkům žvatlá hlahol germánský.
Ó běda národu, jenž ztratil vůli,
jenž zradil výboj, jehož proroci
nám humanitu kážou, otroci,
když třeba čelit násilí a zvůli;
v němž hmotným blahem energie padá,
kde v lačný požitek kles’ cit a mrav,
kde hříčkou větru povýšenců dav,
kde v porobka se cvičí hlava mladá,
kde místo tuhých povah pevné kázně
je krotká chamraď, sobecká, psí bázně;
35
v němž tlachalové, prázdní estéti
své cukrují si fráze pro děti
a kazí mládež, zrůdné nestvůry,
vždy plní ethiky a kultury,
vždy plní pokroku, vždy mužně slabí,
odnože pně, vždy bezpáteřné baby.
Ó zdraví, sílo, mocná, krásná země!
Jak zhynula’s! Kde tvůj je tvrdý lid,
kde sebevědomí, kde pyšné témě?
Je hrobem vše a dál jen mrtvý klid?
Tvá minulost tě nechránila zmatků?
Kde obětavost životů a statků?
Tvůj rozmach tvůrčí, ducha rozpětí
že stihlo věčné, věčné prokletí?
Než dále vyprávět chci osud krutý.
Kraj pro Němce kol hranic uzavřen.
Nám státní jazyk dán a pruské knuty.
Pak ze škol obecné nám zbyly jen.
36
I ty jsou zněmčeny. Však národ žije.
Tož zakládány v zemi kolonie.
Když poněmčení nešlo tuze s kopce,
nuceně vyvlastněny celé obce
a právo občanské ten v státě měl,
kdo přáním zvláštních sekcí rozuměl.
Těch zákazů, jež česky mluvit brání!
Pak zákon o nuceném stěhování –
Co utrpení, ústrků a ran
se v těchto kusých rozpomínkách skrývá!
Duch lidu uštván, ubit, udolán,
jen kalné znamení, že žil, zde zbývá.
Kde cit a lidskost? Ztuhly, zvadly jsou.
Moc silného tu zvítězila divá
jak u zvířat ah! s vyšší kulturou,
z níž teče krev, jež vztekle cení zuby,
neb zná jen spravedlnost vlastní huby.
37
Můj první syn se zvrhl docela,
tak milý hoch, já marně jsem ho bránil,
mu domlouval a české knihy schránil,
řeč mateřská mu na rtech umřela,
chtěl zabít jsem ho, drsná jeho dlaň
mě omráčila, vyrazila zbraň.
Syn druhý z bídy prodal se a muky,
byl duše měkká, hlava nestálá,
jej proklel jsem. Tam žena zůstala
a chová kmene ochořelé vnuky.
Je po všem veta. Ze země jsem vyšel
za bratry svými. Dožiji tu rád,
bych ještě přec, až budu umírat,
zděděný praotců svých jazyk slyšel.
38