SEN.
Na pelest sedla, ruku mu brala,
tesklivá slova mu povídala,
tak smutně za hrobem píseň zní.
Obrátil tiše hlavu k ní.
Proč jsi mě vyvábil, hochu můj?
Proč kalíš jasný západ svůj?
Slyšela jsem tě až hluboko v hrobě,
od věků osudem určená tobě.
Vím, že jsi litoval, zoufalý byl,
když jsi mě náhle opustil.
60
Vím, že jsi dal své štěstí za to
proklaté, krvavé, truchlivé zlato.
Dlouho jsem plakala v božím domě,
čekala, že se vrátíš pro mě,
čekala divy a věřila v ně,
životem žila posledně.
Z hladu mě prodali rodiče milí
tlustému starci za obilí,
v bohaté kleci si mě choval,
krmil mě, strojil mě, otravoval,
dušička vzletná, krásou vždy nadšená!
Bídná jsem byla, ubohá, ztlačená,
až přišla volnost mi dáti
zrodu a zániku věčná máti.
Teď je mi blaze, hochu můj,
zapomeň, nemuč se, nelituj,
se mnou pojď v kraj blízko daleký,
bude nám dobře na věky.
61
OBSAH.
Mračna5
Vánoční7
Hrdina10
Prosba14
Balada z továrny18
V cihelně21
Zasypaný horník26
Vystěhovalec32
Tulák39
Odveta41
Sedmikrása44
Poslední den46
Zlomená koruna51
Opuštěný54
Kouzlo56
Sen60
E: pk; 2004
[62]