Když Tvou ručku měkkých pavučin

Když Tvou ručku měkkých pavučin Když Tvou ručku měkkých pavučin
tisknu, zamrazí mne cos: Prach a prchavý jsme stín! Když nám zahvízdá o lásce kos, já Ti dechnu něžně do malin, „prach a prchavý jsme stín!“ zní mou myslí, drtí mě a hrozí. Však když na svůj uložím Tě klín, v oko duše patřím, dím: „Jsme bozi, ne prach, prchavý ni stín!“ 8 „Dido i vojvoda trojánský se do jeskyně jedné sejdou; Země boží a prvá námluvkyně Juno dá znamení. Zablesknul oheň, sama obloha svědkem svazku byla; s vysokých vrcholů zahulákaly Nymfy.“ [Vergil.]