Magické světlo své krásné

Magické světlo své krásné Magické světlo své krásné
v obrovský světů kolotoč hvězda šle, noc celá žasne – a náhle, nevím proč, hvězda hasne. Stín boha, světlo spasné, v lidstvo kdys skáplo sprahlé; však náhle hvězda hasne. Před lety heslo nové a hlasné národ náš vznítilo; než hvězda hasne. Před lety oko tvé krásné, panenko, svítilo. Hvězda hasne. Dny celé sny mě blaží klamné, Tvůj andělský oblétá zjev, nadějí září mi oči Tvé plamné můj nevěřící nad úsměv – zdali pak vzpomínáš na mne? Kdo mládí sny se kochal jednou, ten žití cíl na chvilku zachytil, vzpomínky nikdá nevyblednou. Kdo bloudí života mořem, tu a tam jen si utrhne list, zhyne později prázdnoty hořem. Až i tobě mládí sny přejdou klamné, zamrazí podzimu svist, vzpomeneš, Boženko, na mne. 73 „– – mnohá z jablek, co vysypal, byla odporná, drsná, některá i červivá, jak je natrhal – –“