Na ostrém jehlanu mezi nebem a zemí
Na ostrém jehlanu mezi nebem a zemí
stál jsem, hvězdy plály a černala se zem.
Anděl stoupal shora nebes alejemi
a zdola Ďábel kráčel sem;
Anděl pěl a zíval Černý, já stál němý.
Děl Anděl: „Bůh je nekonečný, Všecko – Nic!“
Já rozpjal ruce, v prach jsem nadšen kles.
Ďábel zachechtal se, hles:
„Bohem tys a svět!“ Já jeho líbal líc.
Ďábel: „Já! Já!“ křičel, Anděl „On! On! On!“
Jehlan kolísal, to v jeho bili stěny
Světlo – Tma a Život – Skon.
Dlouho váleno! Já v moři zlomkem plevy.
Ďáblu? Mně? hlas děl kýs utajený:
„Bůh je světlo, a ty stínem jeho, o němž neví!“
130
„– a Diogenes mrštil svítilnou o zem a složiv
majestátně ruce v kříž vykládal mouchám: –“