Psal jsem krví svou a srdcem celým

Psal jsem krví svou a srdcem celým Psal jsem krví svou a srdcem celým
verše pessimismu bahnité, verše s okem bděním nabubřelým, verše číše nalité, verše prázdné, verše s ohněm vřelým. Rány v hlavu svou jsem bušit dal v pero též i nudu dlouhou, dlouhou, byl jsem perem králem, byl jsem slouhou, ptákem volným jsem si zazpíval. Člověk slabý jsem a nevidomý v chvílích štěstí, silen, otupen bědou žití, ranami a hromy. Co kdy krví běželo mi proudů, pěl jsem naivně, šeptem pudu jen. Na mém peru znát je země hroudu. 141 Doslov.
Vydal jsem verše tyto, které by za jiných okolností za vydání nestály, z vnitřního popudu hořkosti proti jalovému a bezcennému umělůstkářství v nynější poesii naší v době, kdy kvete trhání nervů a frázovitý pochod „husičky za husou“, a postavil jsem se ne na kulminační bod hory, kde sedí rozplizlá můra, kam jiní ubozí smrtelníci dohlédnouti nemohou, ani do zlatého prostředí na kraj lesa, nýbrž dolů ke kalnému potoku, po jehož vodě pouštěl jsem lodičky papírové – a s té strany budiž na knihu tuto také pohlíženo!
Josef Holý.
E: pk; 2004 [143]