Zabručel basař na struny
a svolal všecku chasu –
„Nemyslete, že od mládí
již tady hraju basu.
Na rynku hudbu verbujou,
a hned mi dali čapku;
tam buben, housle, piva dost,
to teklo jak po žlábku.
Však scházela jim píšťala,
by hudba šla dle noty,
já nafouk’ tvář, a skákali,
div neztratili boty.
My kudy táhli do města,
tam zůstalo vše státi,
a ať si bubny spustily –
píšťalu bylo znáti.
My kudy táhli vesnicí,
již chasa po nás pásla,
kdy já však vytáh’ píšťalu,
ves na mne se jen třásla.
A děvčat vždy co komárů:
tu bzučely, tu štíply,
já pískal, dokud stačil dech,
ty všecky na mne líply.
Tu přišla s výše ordonanc,
že táhnout máme k boji,
zazněly trouby, prim i bas,
a už jsme byli svoji.
My táhnem. Nepřítel co mrak
a jako bouřka ryčí;
čert vynašel ten lijavec,
že z něho koule fičí.
A nastal u nás boží soud,
lid padal jako morem,
bombardon již nám vale dal
a tambor ležel horem.
Již všecka šarže pobita,
ten tam fagot i plechy,
náš vůdce lomí rukama –
jeť ztracen, bez útěchy.
V tom zpomenu na naši čest,
na přísahu a krále:
já do ní fouk’, já na ni písk’ –
a vše se hnulo dále.
Nepřítel v zmatku, na ně my,
on pustil zbraň a prchá,
u boha pardon jedině –
my vítr, kdy slámu drchá.
My stanem tu co vítězi,
armáda celá v pláči,
a vůdce, ten mne objímá,
co rameno mu stačí.
Tak v pokoji, tak ve válce
mou pištku bylo znáti,
a kdyby dnes mi stačil dech,
jej neznám, kdo mne zvrátí.“
Ach, ouvej, škoda píšťaly,
že více nezazvučí;
mladí to po něm neznají,
a staří, ti jen bručí.
Však od jakživa bývalo
a bude do všech časů,
že mladý píská klarinet
a starý řeže basu.