NÁŠ BASAŘ.

NÁŠ BASAŘ. (1866.)
Zabručel basař na struny a svolal všecku chasu – „Nemyslete, že od mládí již tady hraju basu. Na rynku hudbu verbujou, a hned mi dali čapku; tam buben, housle, piva dost, to teklo jak po žlábku. Však scházela jim píšťala, by hudba šla dle noty, já nafouk’ tvář, a skákali, div neztratili boty. My kudy táhli do města, tam zůstalo vše státi, a ať si bubny spustily – píšťalu bylo znáti. 19 My kudy táhli vesnicí, již chasa po nás pásla, kdy já však vytáh’ píšťalu, ves na mne se jen třásla. A děvčat vždy co komárů: tu bzučely, tu štíply, já pískal, dokud stačil dech, ty všecky na mne líply. Tu přišla s výše ordonanc, že táhnout máme k boji, zazněly trouby, prim i bas, a už jsme byli svoji. My táhnem. Nepřítel co mrak a jako bouřka ryčí; čert vynašel ten lijavec, že z něho koule fičí. A nastal u nás boží soud, lid padal jako morem, bombardon již nám vale dal a tambor ležel horem. Již všecka šarže pobita, ten tam fagot i plechy, náš vůdce lomí rukama – jeť ztracen, bez útěchy. 20 V tom zpomenu na naši čest, na přísahu a krále: já do ní fouk’, já na ni písk’ – a vše se hnulo dále. Nepřítel v zmatku, na ně my, on pustil zbraň a prchá, u boha pardon jedině – my vítr, kdy slámu drchá. My stanem tu co vítězi, armáda celá v pláči, a vůdce, ten mne objímá, co rameno mu stačí. Tak v pokoji, tak ve válce mou pištku bylo znáti.znáti, a kdyby dnes mi stačil dech, jej neznám, kdo mne zvrátí.“ Ach, ouvej, škoda píšťaly, že více nezazvučí; mladí to po něm neznají, a staří, ti jen bručí. Však od jakživa bývalo a bude do všech časů, že mladý píská klarinet a starý řeže basu. 21